Ochrnutá dívka se toho dne poprvé odhodlala vyrazit do útulku. Už dlouho snila o psu, který by s ní byl nejen kvůli procházkám, ale kvůli opravdové podpoře, tichému přátelství, které nepotřebuje slov.

Kola jejího vozíku tiše skřípala po chodbě, když projížděla kolem klecí. Psi štěkali, poskakovali, snažili se zaujmout. Každý z nich toužil po doteku, po svobodě. Ale její srdce zůstávalo chladné – nic, žádný pohled, žádné oči se jí nedotkly. Až do chvíle, kdy zahlédla ji.

V rohu, v polostínu, ležela obrovská německá ovčanda. Neštěkala, nevrtěla ocasem. Jen ležela, hlavu odvrácenou, jako by se zřekla světa.

— Tu chci, — řekla dívka tiše, ale rozhodně.

Pracovník útulku se zarazil:
— Slečno, to není dobrý nápad. Tahle fena je divoká, několikrát napadla lidi. Měli jsme ji už utratit.

Dívka se jen usmála:
— Každý máme své jizvy, — řekla a ukázala na vozík. — Chci se s ní setkat zblízka.

Když otevřeli klec, všichni kolem zadrželi dech. Ovčanda stála napjatá, uši vztyčené, oči temné a soustředěné. Dívka ani nemrkla. Napětí by se dalo krájet.

A pak… fena znenadání vyštěkla, až se útulek otřásl. Někdo vykřikl, někdo ustoupil. Ale v dalším okamžiku se stalo něco, co nikdo nechápal.

Pes pomalu přistoupil k vozíku, sklonil hlavu – a opřel čumák o její kolena. Ticho. Jen dívčino zrychlené dýchání. Pak zvedla ruku a dotkla se její srsti. Horký, věrný dech na dlani. Jeden olíznutí, tak tiché, tak něžné, že všichni ztuhli.

V očích ovčandy se leskl smutek, ale i klid. Jako by konečně našla člověka, kterému může věřit.

— Ona si vás vybrala, — řekl tiše pracovník.

Papírování trvalo dlouho. Ale když konečně vyjely ven, šly bok po boku — dívka na vozíku a její nová přítelkyně, která kdysi budila strach.

Lidé se zastavovali, když je viděli. Nikdo nechápal, jak se „nebezpečná bestie“ změnila v oddaného ochránce. Dívka ji pohladila po krku a řekla:
— Ty jsi moje síla. A já budu tvoje naděje.

Ale příběh měl ještě jeden šokující obrat.
U domu na ně čekal starší muž s fotografií v rukou. Když spatřil psa, ztuhl. Na fotce byla stejná ovčarka — mladší, šťastná, vedle malé holčičky.

— To je moje fenka, — vydechl. — Ukradli mi ji před rokem. Hledal jsem ji všude.

Pes se k němu přiblížil, očichal ho a tiše zakňučel. A pak mu olízl ruku — přesně jako kdysi.

Dívka i muž pochopili: osud ji přivedl zpátky. Ale tentokrát už nebyla jen jeho — patřila dvěma lidem, které spojil zázrak.

A tak se po ulici rozléhal tlumený zvuk kol a tichý klapot psích tlap. Melodie, která říkala jedno: láska se nikdy nevzdává