Nedávno jsem byl svědkem situace, kterou jen tak nezapomenu.
Do metra nastoupila mladá maminka s kočárkem. Dítě spalo, ale po chvíli se probudilo a začalo plakat. Maminka, zjevně v rozpacích, se tiše omluvila cestujícím a řekla:
— Omlouvám se, je jen hladový.

Vytáhla plenku, přikrývku a začala dítě kojit přímo v kupé. Většina lidí reagovala klidně — někdo se podíval z okna, někdo předstíral, že nic nevidí. Zdálo se, že vše probíhá normálně.

Ale na sedačce vedle ní seděla starší žena. Ta se k ní prudce otočila a zvedla hlas:
— Co to děláte? Tady jsou muži! Vám to není trapné?!

— Ale dítě má hlad… — odpověděla tiše maminka. — To je přece přirozené.

— Přirozené? V naší době by se těhotné ženy ani neukazovaly na veřejnosti! A vy, mladí, vůbec nemáte stud! Fuj, dívat se na to!

— Tak se nedívejte, — řekla klidně maminka. — Nikdo vás nenutí.

Starší žena se ještě víc rozohnila. Rozmachovala rukama, křičela, až se na ni začali otáčet ostatní cestující. Atmosféra zhoustla, bylo to trapné pro všechny.

A právě v tu chvíli se zvedl mladý muž, který stál opodál. Vypadal klidně, ale v očích mu hořel zvláštní klidný hněv.
— Paní, — řekl hlasem, který zněl přes celý vagon, — myslíte to vážně? Hanbit ženu, protože krmí své dítě?

Žena zrudla, ale odsekla:
— Samozřejmě! Je to veřejné místo! To se nedělá!

Muž se nadechl a klidně odpověděl:
— Víte, co se nedělá? Křičet na matku, která se stará o své dítě. To je hanba.

Ve vagónu nastalo ticho. Každý slyšel jeho slova.
— Moje máma mě vychovávala sama, — pokračoval. — A taky mě kojila, kde musela. Taky jí lidé nadávali. Ale nikdo jí tehdy nepomohl.

Jeho hlas se nezvedal, ale byl pevný, plný emocí.
— Hanbit by se měli ti, kdo odsuzují, ne ti, kdo dávají lásku.

V tu chvíli se ozvaly první potlesky. Nejprve nesmělé, ale pak celý vagon začal tleskat. Někteří se usmívali, jiní se dívali do země, protože si uvědomili, že možná i oni někdy soudili bez důvodu.

Maminka sklopila hlavu, po tváři jí stekla slza — ne ze studu, ale z úlevy. Dítě už spokojeně spalo.

Starší žena zůstala zticha. Dívala se z okna, jako by se jí celý svět zhroutil.

Když muž vystupoval na další stanici, otočil se a řekl tiše:
— Laskavost není ostuda. Lhostejnost ano.

Dveře se zavřely a zůstalo ticho. A v tom tichu se každý zamyslel.

Kolikrát jsme mlčeli, když někdo potřeboval pomoc? Kolikrát jsme raději odvrátili pohled, než abychom řekli: „Tohle není v pořádku“?

Ten mladý muž neudělal nic velkého — jen se zastal cizí ženy. Ale někdy právě takové malé činy mění víc než tisíc slov. Protože připomínají, že lidskost ještě nevymřela.