Myslela jsem si, že můj muž prostě něco opravuje – možná auto, možná nový koníček. Ale s každým dnem se jeho chování stávalo podivnější.

Děti spaly, a on vždy tiše vstal od stolu, bez slova se oblékl a zmizel v garáži. Vracíval se pozdě v noci – unavený, s tmavými kruhy pod očima a se zvláštními, načervenalými skvrnami na rukávech. Když jsem se ptala, co dělá, odpověděl stroze:
— Pracuju. Neptej se.
A když jsem jednou naléhala, zvedl na mě oči a řekl tiše, ale chladně:
— To není tvoje věc.

Ta slova mě zasáhla víc, než jsem čekala. Měla jsem pocit, že člověka, kterého jsem milovala, už vůbec nepoznávám. Mezi námi vyrostla neviditelná zeď.

Jednoho dne, když byl v práci, jsem se rozhodla zjistit pravdu. Vzala jsem klíče a vyšla na dvůr. Garáž stála v rohu pozemku, zarostlá plevelem, dveře zrezivělé. Srdce mi bušilo jako o závod. Vložila jsem klíč do zámku, ruce se mi třásly. Pomalu jsem otevřela.

Uvnitř bylo šero a páchlo to vlhkostí a kovem. Když si oči zvykly, spatřila jsem věci, které mi navždy změnily život. Na stole byly nádoby s tmavou, hustou tekutinou. Na podlaze rozhozené nástroje, jehly, kleště, a mezi nimi – skvrny. Ztuhla jsem. Byla to krev.

Přistoupila jsem blíž. Na stěnách visely fotografie – muži, ženy, děti. Pod každou z nich datum a krátká poznámka: „Hotovo“, „nová série“, „materiál připraven“. Na stole ležela stará sešitová kniha. Otevřela jsem ji – a krev mi ztuhla v žilách.

Na stránkách byly zápisy o „procesech“. O „úpravách těl“. O tom, že „živý materiál se brání“. Bylo to psáno jeho rukou.

Najednou za mnou zavrzaly dveře.
— Co tady děláš? — ozval se jeho hlas. Byl nízký, hrubý, cizí.

Otočila jsem se. Stál tam – s dlouhým, úzkým nožem v ruce. V očích prázdnota, na tváři klid.
— Neměla jsi to vidět, — zašeptal. — Ještě pár nocí, a všechno by bylo hotové.

— Co to znamená? Co jsi udělal?! — vydechla jsem.

Usmál se.
— Dávám druhou šanci těm, které svět ztratil. Vytvářím dokonalost. Bez bolesti. Bez smrti.

Nechápala jsem, co tím myslí, dokud jsem nespatřila, co se skrývá pod bílým plátnem v rohu. Odtáhla jsem ho – a vykřikla. Na stole ležela postava ženy. Ale nebyla to figurína. Byla až děsivě skutečná. Její rysy jsem poznala. Byla to naše sousedka. Ta, která před měsícem záhadně zmizela.

Můj muž přistoupil blíž.
— Chtěl jsem, aby zůstala krásná. Věčná. A ty budeš další.

V ten okamžik jsem popadla těžký klíč a udeřila ho. Utíkala jsem pryč, bosá, srdce mi bušilo tak silně, že jsem skoro neviděla na cestu.

Když přijela policie, garáž byla prázdná. Všechno zmizelo – fotografie, nástroje, zápisník. Zůstal jen ten odporný pach kovu.

Od té noci se už nikdy nevrátil. Ale někdy, kolem půlnoci, slyším v dálce ten známý zvuk. Tiché klepání kovu. A když se ráno probudím, na okenní tabuli bývá otisk ruky.

A já vím, že mě sleduje. Že svou „dokonalost“ nikdy nedokončil.