Přede mnou stál starší muž — pečlivě oblečený, s medailemi na saku. Vypadal důstojně, klidně, s tím zvláštním pohledem lidí, kteří si v životě hodně prožili. Bylo jasné, že je to veterán — člověk, který zaslouží úctu.

Na pás položil jen pár věcí: chleba, balíček másla a trochu těstovin. Nic zbytečného. Když přišla řada na placení, muž se opatrně prohrabal v kapse, podíval se na prodavačku a tichým hlasem řekl:
— Omlouvám se, chybí mi pár korun… Mohu to doplatit zítra? Celý den jsem nic nejedl… Prosím vás, nechte mi aspoň ten chleba…

Prodavačka se na něj podívala s výrazem, jako by před ní stál někdo špinavý a bezcenný.
— Cože, vy teď žebráte? — utrousila s pohrdáním. — Tady nejsme charita. Nemáte peníze? Tak vypadněte!

Cítila jsem, jak se ve mně všechno vaří. Než jsem však stihla cokoliv říct, stiskla tlačítko a přivolala ochranku.
K pokladně přišel mohutný muž, asi padesátník, bez jediného slova popadl starce za rameno a začal ho tlačit ke dveřím.
— Běž! — sykl. — Všichni jste stejní. Děláte ze sebe chudáky, ale chcete se jen přiživit!

To už jsem nevydržela.
— Okamžitě přestaňte! — vykřikla jsem. — Ten člověk bojoval, aby vy jste mohl dnes stát tady, v teple a klidu!

Ochranka se otočila, podrážděně:
— Slečno, nepleťte se do toho. My máme pravidla. Neplatí? Tak ať odejde.

Veterán stál s hlavou sklopenou, oči mu zvlhly.
— Nechci nic zadarmo… — řekl tiše. — Jen chleba. Zpozdili mi důchod…

V tu chvíli ztichl celý obchod. Nikdo se ani nepohnul. Desítky očí sledovaly scénu, ale nikdo neudělal krok.

Přistoupila jsem ke kase a vytáhla peněženku.
— Kolik chybí? — zeptala jsem se.
Prodavačka odsekla:
— Třicet korun.
Podala jsem jí stovku.
— Tady máte. A těch sedmdesát si nechte — kupte si za to svědomí.

Muž se mi chtěl podívat do očí, ale zahanbeně je sklopil.
— Děkuji… nemusela jste… — šeptal.

— Musela, — odpověděla jsem nahlas, tak, aby to slyšeli všichni. — Stydím se za vás! Všichni tu mlčíte, zatímco se před vašima očima ponižuje člověk, který kdysi riskoval život za tuto zemi! Co se s námi stalo?!

V řadě to zahučelo. Někdo se sklonil, jiný odvrátil zrak. Jen starší žena tiše řekla:
— Má pravdu…

Ochranka se zmohl jen na:
— My jen plníme pravidla…
— Pravidla? — odsekla jsem. — A lidskost už mezi ta vaše pravidla nepatří?

Vzala jsem starce za paži a vyvedla ho ven. Venku foukal ledový vítr, ale mě pálilo něco jiného — hanba a hněv.

Sedli jsme si na lavičku. Muž se dlouho díval do prázdna, a pak řekl:
— Víte, mě nezabolilo to, že jsem neměl na chleba. Zabolelo mě, že už nejsou lidé. Kdysi jsme se na frontě dělili o poslední kousek sucharu. Dnes by se lidé radši dívali, jak druhý padá.

Ty slova mi zůstala v srdci. Uvědomila jsem si, že tahle chvíle není o jednom chudém důchodci, ale o nás všech. O tom, že jsme zapomněli, co znamená být člověkem.

O pár dní později jsem se vrátila do obchodu. Ochranka stála na místě, oči sklopené.
— Přišel včera, — řekl tiše. — Omluvil jsem se mu. Koupil jsem mu chleba.

A tehdy jsem si uvědomila: možná ještě není všechno ztracené. Možná v lidech pořád zůstává jiskra dobra. Jen ji někdo musí znovu zapálit.

Proto tenhle příběh vyprávím. Abych připomněla, že mlčení je někdy horší než zlo samo. Protože zlo začíná právě tam — kde lidé přestanou reagovat.