Pět žen, staré přítelkyně, trávilo poklidné odpoledne na písečné pláži. Slunce jemně hřálo, moře tiše šumělo a kolem panoval klid, jaký se jen málokdy zažije. Na velkých dekách rozložily piknik – ovoce, domácí sušenky, chlazené limonády. Smály se, vyprávěly si novinky a užívaly chvíle, kdy se svět zdál bezpečný a jednoduchý.

Najednou se jejich smíchem rozlehl štěkot. Zpoza dun se vyřítil pes – středně velký, s rozcuchanou srstí a neklidnýma očima. Běžel přímo k nim, obíhal je dokola, štěkal a kňučel.

— Podívejte, jak je roztomilý! — zasmála se Jana a podala mu sušenku.
— Asi má hlad, — dodala Petra a hodila mu další kousek.

Jenže pes se k jídlu ani nepřiblížil. Pokračoval ve svém běhání, jeho štěkot byl stále naléhavější, skoro zoufalý.

A pak se stalo něco zvláštního — Markéta, ta nejtišší z nich, náhle zbledla.
— Holky… podívejte se na jeho srst! — zašeptala chvějícím se hlasem.

Všechny se sklonily blíž — a ztuhly. Srst psa byla slepená, místy chyběla úplně. Na kůži měl tmavé skvrny, vypálená místa a zaschlou krev. Vypadal, jako by prošel peklem.

— Proboha… kdo mu to udělal? — hlesla Iva.

Pes se zastavil, pohlédl na ně a tiše zakňučel. V jeho pohledu bylo něco děsivě lidského — strach a zároveň prosba. Poté se otočil a pomalu se vydal směrem k lesíku za pláží. Po pár metrech se ohlédl, jako by je zval, aby šly za ním.

— Možná chce, abychom ho následovaly, — řekla Jana.
— To je šílené, — odporovala Petra, ale i ona vstala.

Šly za psem. Slunce se začalo sklánět, vítr zesílil a z moře se valila vlhká mlha. Pes je vedl po úzké pěšině, až k místu, kde rostlo několik starých borovic. Tam se zastavil u rozpadající se studny, porostlé mechem.

Pes si lehl, zafňukal a pohlédl dolů.

Markéta se opatrně naklonila přes okraj. Vzduch z otvoru byl těžký, páchl zkaženinou. Rozsvítila baterku na telefonu a posvítila dovnitř.
— Bože… — vydechla a ustoupila.

Na dně něco leželo. Kus látky. Kabelka. A vedle ní — lidská ruka.

— To není možné… — zašeptala Iva.

Nikdo se nemohl pohnout. Všechno se v tu chvíli zastavilo. Jen pes tiše kňučel, jako by věděl, že jeho úkol je splněn.

Když dorazila policie, ženy stály opodál, třesoucí se a bledé. Pes stále ležel u studny, oči upřené do tmy. Jeden z policistů se naklonil dovnitř, a pak se jen tiše podíval na kolegu.
— Zavolejte forenzní tým, — řekl krátce.

Z hlubin vytáhli tělo ženy, která byla pohřešována více než dva týdny. Vedle ní ležely osobní věci — mobil, kabelka, řetízek.

A pes? Jak se později ukázalo, byl to její. Po její smrti prý zmizel a nikdo ho už neviděl — až do dne, kdy se objevil na pláži.

Zřejmě bloudil celé dny, dokud nenašel lidi, kteří mu porozuměli.

Když všechno skončilo, zvíře leželo tiše u studny, hlavu položenou na tlapách. Nechtěl jíst, nechtěl pít. Jen zůstal — jako strážce tajemství.

Další ráno už ho nenašli. Někdo ho viděl běžet po pobřeží, směrem k moři, a pak zmizel v ranní mlze.

Přítelkyně se vrátily na pláž jen jednou, aby na místě, kde pes naposledy ležel, položily malý kámen. Na něm bylo vyryto:
„Věrný až do konce.“

Od té doby se nikdo z nich nedokázal dívat na psy stejně. Ten den pochopily, že věrnost a láska někdy přežijí i smrt.