Prý slyšel sténání, škrábání a něco, co připomínalo šepot. Netušil, co se tam děje, ale prosil, aby policie okamžitě přijela.

Na místo byla vyslána hlídka se služebním psem. Dům vypadal jako ruina – nakloněný plot, zrezivělý zámek, okna pokrytá prachem a pavučinami. Na první pohled se zdálo, že tam už dávno nikdo nebydlí. Ale sotva policisté vstoupili dovnitř, ovládnul je zvláštní pocit. Vzduch byl těžký, zatuchlý, a ticho přerušovalo jen občasné kapání vody ze stropu.

Pes náhle ztuhl. Pak začal zuřivě štěkat a škrábat tlapami do podlahy uprostřed pokoje. Policista posvítil baterkou na místo, kde pes hrabal, a s hrůzou zjistil, že podlaha je prasklá. V dřevě byla díra, která vedla do temnoty. Opatrně se přiblížil, naklonil se a posvítil dovnitř. To, co uviděl, mu doslova vyrazilo dech.

Na dně jámy ležely desítky starých panenek. Jejich obličeje byly potrhané, oči vyříznuté a z rukou trčely dráty. Mezi nimi se válely dětské botičky, zbytky oblečení a zažloutlé fotografie malých dětí. Všechno působilo tak děsivě skutečně, že i zkušeným policistům přeběhl mráz po zádech.

Vtom se ozval tichý šramot. Ze dna jámy se něco pohnulo. Pes zaskučel, policisté ucouvli, a v dalším okamžiku z temnoty vyjela kostnatá ruka. Špinavá, pokrytá blátem a starou krví. Pomalu se vytahovala nahoru, dokud se z díry nezačala zvedat postava ženy – vyčerpaná, bledá, s rozcuchanými vlasy a očima plnýma hrůzy.

„Pomozte mi… on tam pořád je,“ zachraptěla.

Žena byla okamžitě odvedena k sanitce. Lékaři zjistili, že je dehydrovaná, podchlazená a na těle má známky dlouhodobého věznění. Policie okamžitě uzavřela celé místo a povolala posily. Když se odborníci spustili dolů, našli tam něco, co se jen těžko dalo pochopit – železné okovy, zrezivělé řetězy, zbytky svíček a další lidské ostatky.

Ukázalo se, že žena byla pohřešována už tři měsíce. Někdo ji držel právě v tomto domě. A podle stop to nebyl první případ.

Pátrání odhalilo, že dům kdysi patřil muži jménem Karel K., bývalému loutkáři. Po smrti své ženy prý zešílel. Sousedé ho občas vídali, jak vynáší bedny starých panenek a mluví s nimi, jako by byly živé. Pak jednoho dne zmizel – všichni si mysleli, že se odstěhoval. Ale teď vyšlo najevo, že možná nikdy skutečně neodešel.

Na půdě domu nalezli jeho deníky. Stránky byly popsány nesouvislými větami o „oživení duší“ a „dětech, které čekají“. Policie byla v šoku – z textů vyplývalo, že muž věřil, že dokáže přenést duše zemřelých dětí do těl panenek.

A to nejděsivější – poslední věta v deníku byla napsána červeným inkoustem:
„On se vrátí, až zase uslyší dětský pláč.“

Dům byl označen za nebezpečný a měl být zbourán. Ale den před plánovaným zásahem si dělníci všimli, že v noci z trosek vychází světlo a ze sklepa se ozývá tiché dětské chichotání. Nikdo už se tam neodvážil vstoupit.

Dnes tam zůstal jen prázdný pozemek, ale lidé z okolí přísahají, že když projdou kolem po půlnoci, slyší tlumené kroky a šepot:
„Pomozte nám… on se vrátil…“