Všichni se dívali na mě – s lítostí, s nepochopením, jako by chtěli říct: „Chudák, obětuje se.“ Ale v tu chvíli se stalo něco, co nikdo z nás nečekal.

Můj ženich… vstal z vozíku.

Pomalu, nejistě, s třesoucíma se rukama. Na tváři měl bolest i odhodlání. Ale vstal. Lidé zalapali po dechu, někdo vykřikl, někdo si zakryl ústa. Já zůstala stát jako přikovaná, neschopná uvěřit tomu, co vidím. On, muž, o kterém lékaři řekli, že už nikdy nebude chodit, stál přede mnou.

Udělal krok. Jeden. Pak druhý. Každý pohyb byl jako boj se smrtí. Viděla jsem, jak mu po čele stéká pot, jak se napínají svaly, které měly být navždy ochrnuté. A když ke mně došel, chytil mě za ruku a řekl tichým hlasem:
„Sliboval jsem, že půjdu s tebou celým životem. A svůj slib plním.“

V ten okamžik propukl sál v potlesk. Lidé vstali, plakali, volali jeho jméno. Dokonce i moje matka, která do té chvíle neřekla ani slovo, měla v očích slzy. Bylo to, jako by se stal zázrak.

Políbili jsme se — a ten polibek nebyl jen symbolem manželství. Byl to polibek vítězství. Nad bolestí, nad osudem, nad všemi, kdo nevěřili.

Po obřadu ke mně přišla máma. Objala ho a zašeptala:
„Odpusť mi, synku… Nevěřila jsem, že v tobě je tolik síly.“
A on se usmál a odpověděl:
„To není moje síla. To ona mi ji dala.“

Tahle slova mi zůstala v srdci navždy. Protože to byla pravda. Po nehodě, která ho připoutala na vozík, se chtěl vzdát. Říkal, že nechce, abych trpěla, že si zasloužím lepší život. Ale já jsem věděla, že lepší život bez něj neexistuje.

Dny, měsíce, roky jsme bojovali. On cvičil každý den, padal, křičel bolestí, ale znovu vstával. Nikdy nezapomenu na večery, kdy jsem ho podpírala, když se snažil udělat jediný krok. A pokaždé říkal totéž:
„Musím vstát. Kvůli nám.“

A on to dokázal.

Dnes uplynuly už tři roky od té chvíle. Chodí — pomalu, s holí, ale s hrdostí. Každé ráno spolu snídáme na terase našeho malého domu, který jsme postavili vlastníma rukama. Někdy se zasměje a řekne:
„Pamatuješ, jak jsem na svatbě ‚zaspal‘ první tanec?“
A já mu odpovím:
„Nezaspal jsi. Jen jsi všem ukázal, že zázraky existují.“

Když se dívám zpátky, uvědomuju si, jak blízko jsem tehdy byla tomu, že bych všechno ztratila. Stačilo poslechnout ostatní — ty, kteří říkali, že si ničím život. Ale já neobětovala nic. Já jen vybrala lásku. A opravdová láska není oběť. Je to síla, která dokáže zázraky.

A tak pokaždé, když se mě někdo zeptá, jestli věřím na zázraky, jen se usměju. Protože já jeden žiju každý den.
Když ke mně přijde, obejme mě a já cítím jeho tep — vím, že ten zázrak má jméno. A že všechno to utrpení mělo smysl.