Po stížnosti dalšího pacienta si ji zavolal hlavní lékař do kanceláře.
„Odteď budeš obyčejná ošetřovatelka,“ řekl chladně. „Budeš koupat pacienty a pomáhat jim.“
„Ale proč?“ nechápala sestra.
„Pacienti si pořád stěžují, že jsi pořád na telefonu,“ odsekl.
„Mám nemocnou dceru, musím vědět, jak se cítí…“
„To mě nezajímá. Buď děláš, co říkám, nebo můžeš odejít.“

Sestra s těžkým srdcem souhlasila. Hned první den jí přidělili mladého muže, který byl po úrazu úplně ochrnutý. Mohl hýbat jen hlavou a očima. Už několik let ležel bez pohybu v posteli.

Pomohla sanitáři přenést ho do koupelny, napustila vodu, zkontrolovala teplotu a začala ho jemně omývat. V místnosti bylo ticho, jen kapky vody a její tiché povzdechy.
Ale pak si všimla něčeho, co jí zastavilo dech.

Když mu myla ramena, všimla si, že se pod kůží něco pohnulo. Myslela, že se jí to zdá, ale pohyb se zopakoval — pod kůží, těsně pod lopatkou, se cosi pomalu sunulo, jako by tam něco žilo.

„Pane Bože…“ zašeptala a couvla.

Mladík se snažil pohnout, jeho oči se rozšířily hrůzou. Ze rtů se mu vydral chraplavý šepot:
„Prosím… nedotýkej se… tam…“

Sestra zůstala stát jako přimražená. Bubliny pěny na jeho zádech se rozestoupily — a pod nimi se objevily tenké tmavé pruhy, které se hýbaly samy od sebe. Sestra vykřikla a chtěla utéct, ale muž začal plakat.

„Pomoz mi… oni… jsou ve mně…“

Znovu se k němu vrhla, zabalila ho do prostěradla a běžela pro doktora. Hlavní lékař přišel neochotně, zamračený.
„Zase nějaká tvoje hysterie?“
Ale když uviděl, co se děje, zbledl. Po zádech pacienta se opravdu něco hýbalo. Okamžitě přivolal další lékaře a místnost uzamkli.

Sestra už ho nikdy neviděla. Následující den jí řekli, že pacienta „převezli jinam“ a že se má držet dál od oddělení.

Doma ale začala mít noční můry. Každou noc viděla toho mladíka – bledého, se zoufalým pohledem. Ve snu ji prosil, aby se vrátila, že to „nebylo dokončeno“.

Po třech dnech to nevydržela a tajně se vrátila do nemocnice. Tam ji ale čekal chaos. Oddělení bylo uzavřené, všude chodili lidé v ochranných oblecích. Když se zeptala, co se stalo, jeden z kolegů šeptem řekl:
„Při pitvě našli pod jeho kůží malé kapsle… uvnitř se něco hýbalo.“

Sestra ztuhla. Vzpomněla si, že když ho koupala, na její ruku dopadla kapka temné tekutiny z jeho ramene. Od té doby ji to místo svědilo. Pomalu si vyhrnula rukáv — a pod kůží, na zápěstí, se něco pohnulo.

Vykřikla.

Nikdo ji od té chvíle už neviděl.

O několik týdnů později se po městě začaly šířit zprávy o záhadné kožní chorobě. Lidé popisovali, že cítí pohyb pod kůží, jakoby jim „něco lezlo uvnitř těla“. Nemocnice, kde sestra pracovala, byla náhle uzavřena.

Jen jeden starý údržbář tvrdil, že v noci viděl, jak z budovy odvážejí těla v černých pytlích a kovové kontejnery s nápisem:
BIOLOGICKÉ NEBEZPEČÍ.

A v suterénu, v bývalé koupelně, prý stále svítí světlo. Někdy odtamtud slyšet tiché škrábání.
A na zdi — stále zůstává otisk ženské ruky… ruky zdravotní sestry, která chtěla jen zachránit práci, ale místo toho odhalila děs, který neměl nikdy vyjít na světlo.