Bylo ještě šero, když se starý rybář probudil. Moře dýchalo chladnou mlhou, vítr byl vlhký a těžký. Na obzoru se rodil nový den. Muž si připravil sítě, zkontroloval loď a vydal se k pobřeží. Nic nenasvědčovalo tomu, že právě tento den změní jeho život navždy.

Když sešel k vodě, zahlédl něco zvláštního mezi kameny. Na první pohled to vypadalo jako velký rezavý kontejner, který moře vyplavilo po bouři. Ale čím víc se přibližoval, tím víc ho svíral neklid. Před ním ležela rakev. Kovová, těžká, obrostlá řasami, pokrytá solí a korozí, jako by dlouhá léta bloudila po dně oceánu.

„Proboha…,“ zašeptal rybář. Na opuštěném pobřeží zněl jeho hlas děsivě dutě. Nikde nikdo – jen šumění vln a křik racků.

Chtěl odejít. Zavolat policii, nebo alespoň souseda. Ale něco ho přitahovalo. Možná zvědavost, možná jakýsi temný instinkt. Když se sklonil nad rakví, všiml si zrezivělého zámku. Jediný silný tah a visací zámek se rozpadl v prach.

Srdce mu bušilo tak hlasitě, že slyšel vlastní tep. Pomalu zvedl těžké víko…

Uvnitř ležel muž. Ale ne rozložené tělo – vypadal živý. Jeho kůže byla bledá, téměř průsvitná, vlasy světlé a upravené. Na sobě měl tmavomodrý námořnický kabát se zlatými knoflíky, na prsou vybledlý odznak. Jen oči… oči byly otevřené. Studené, šedé, a přesto se zdálo, že se dívají přímo na něj.

Rybář ucouvl, ale nedokázal odtrhnout pohled. Vzduch kolem něj ztěžkl, moře náhle utichlo, a vítr se zlomil do podivného sténání. Na hrudi ležícího muže ležela kovová destička, pokrytá rytinami. Rybář ji zvedl – a mráz mu přeběhl po páteři.

Na destičce stálo:
„Neruš klid moře.“

V tu chvíli se ozval tlumený úder. Voda na hladině se rozvířila, z hlubin se začaly zvedat bubliny. Nebe potemnělo, vítr zahučel a vlna se převalila přes břeh. Rakev se pohnula. Tělo uvnitř sebou trhlo. Po jeho rtech stekla tenká kapka vody – slaná, jako mořská krev.

Rybář vykřikl, pustil destičku a utíkal k vesnici. Když se konečně dostal mezi lidi, byl bílý jako stěna. Třásl se a koktal:
„On… on otevřel oči… díval se na mě!“

Policie dorazila po hodině. Na místě nenašli nic – žádnou rakev, žádné stopy. Jen vlhký písek a hluboké brázdy, jako by něco těžkého bylo vlečeno zpět do moře.

Nikdo mu nevěřil. Řekli, že měl halucinace. Ale o tři dny později moře vyplavilo na jiném místě další kovovou rakev. Tentokrát ji lidé ani neotevřeli – prostě ji zasypali pískem a postavili kříž.

O týden později našli rybáře v jeho loďce. Byl v bezvědomí, promrzlý, s vyděšeným výrazem. Na jeho prsou ležela ta samá kovová destička s nápisem:
„Neruš klid moře.“

Když se probral, jen šeptal:
„Oni se vracejí… Moře už nespí…“

Od té doby se v té vesnici nikdo neodvažuje vyplout před svítáním. Staří lidé tvrdí, že v bezměsíčných nocích je slyšet z hlubin tlumené bouchání – jako kdyby někdo ze dna moře znovu otevíral víka svých rakví.

A když se podíváš do vln při přílivu, můžeš prý zahlédnout stín… tmavou siluetu člověka v uniformě, jak pomalu kráčí po dně a hledá toho, kdo kdysi narušil klid moře.