Venku zuřila sněhová bouře. Vítr rval větve ze stromů, okna se otřásala a sníh se lepil na skla, jako by chtěl proniknout dovnitř. Když se ozvalo zaklepání, žena se instinktivně zachvěla. V takové noci nikdo nezvoní.

Pomalu přistoupila ke dveřím, opatrně je pootevřela — a spatřila muže kolem čtyřicítky. Byl promočený, promrzlý na kost a v rukou držel malé dítě, zabalené v tenké dece.
„Prosím vás,“ řekl tichým, unaveným hlasem, „auto mi uvízlo na silnici. Jsem sám s malým, nemáme kam jít. Mohli bychom zůstat aspoň do rána?“

Ženě se sevřelo srdce. Na chvíli zaváhala, ale když pohlédla na dítě, roztála.
„Pojďte dál. Takové počasí je nebezpečné,“ odpověděla a pustila je dovnitř.

Rozdělala oheň v kamnech, ohřála mléko, uvařila čaj.
„A kde je jeho maminka?“ zeptala se tiše.
Muž sklopil oči. „Už není s námi… Zůstali jsme sami.“

Mluvil málo, byl unavený, ale jeho pohled působil klidně. Žena jim připravila místo u kamen, přikryla je dekou a popřála klidnou noc. Venku stále zuřila bouře, a ona byla ráda, že mohla pomoct.

Ale ráno se probudila do naprostého ticha. Dům byl prázdný.

Deky, na kterých muž s dítětem spali, byly složené. Po hostech zůstala jen prázdná hrníček a malá dětská chrastítka na podlaze. Žena se zamračila. Kde jsou?

Vyšla na zápraží. Sníh pokrýval vše, ale přesto našla stopy – vedly směrem k lesu. Byly tam mužské šlápoty, drobné dětské otisky… a vedle nich ještě jeden podivný tah, jako by někdo něco táhl.

Vrátila se dovnitř, srdce jí bušilo. Zvedla ze stolu kus papíru, který tam ležel – byl to pas. Otevřela ho a zůstala stát jako přimražená. Fotografie na dokladu patřila tomu muži. Ale jméno… to jméno znala.

Před několika týdny o něm mluvili ve zprávách. Uprchlý pacient z psychiatrické léčebny. Muž, který po tragickém požáru ztratil ženu i dítě — a od té doby tvrdil, že jeho syn žije a čeká na něj v mrazu.

Ženě přejel mráz po zádech. Když seběhla do dřevníku, kde slyšela něco spadnout, zahlédla v koutě tmavou skvrnu. Přistoupila blíž — a spatřila zakrvácenou dětskou čepičku.

Zakřičela tak, že se jí hlas zlomil. Vrátila se do domu, zabouchla dveře a zatarasila je komodou. A tehdy se to stalo: na okno někdo tiše zaklepal.

— Otevřete… prosím… — ozval se ten samý hlas.

Ztuhla. Dýchala přerývaně, neschopná pohybu. Hlas pokračoval, tentokrát z druhé strany dveří:
— Děkuji… za noc… Teď už spí… Je mu dobře…

A pak — silná rána. Jedna, druhá… A ticho.

Když policie dorazila večer, našla ženu v bezvědomí. Po muži a dítěti nebylo ani stopy. Venku, na sněhu, otisky náhle končily — jako by se oba rozplynuli v mrazivém vzduchu.

Vyšetřovatelé potvrdili, že pas patřil právě tomu hledanému muži – Evženu B., který po smrti rodiny ztratil rozum. Nikdy se nenašel.

A žena, která ho tu noc pustila dovnitř, později prodala dům a odjela. Ale sousedé říkají, že někdy v zimních nocích, když vítr hučí v komínech, je z opuštěného domu slyšet tichý šepot:
„Děkuji… za noc… On spí…“