Když soused zazvonil u našich dveří, netušila jsem, že ten okamžik si zapamatuju na celý život. Měl bledý obličej, oči plné neklidu — a já hned cítila, že se stalo něco strašného.

„Musíme si promluvit,“ řekl tiše.
„Co se děje? Udělala moje dcera něco špatného?“ zeptala jsem se.
„Ne… ale týká se to vaší dcery. Měla byste ji okamžitě vzít k lékaři.“

Ztuhla jsem. „Proč?“

Soused otevřel složku, kterou držel v ruce, a ukázal mi papír. Byla to veterinární zpráva.
„Ten kůň, se kterým si vaše holčička každý den hraje… je nemocný. Má infekci. A ta se může přenést i na člověka. Hlavně na malé děti.“

Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Moje holčička! Ta, která denně objímala koně, hladila mu hřívu, líbala ho na čenich.

Během několika minut jsme seděli v nemocnici. Dcera si hrála s plyšovou hračkou koníka, zatímco já se třásla a modlila, aby to nebylo nic vážného. Lékař se na mě díval se soucitem, ale i s obavou.
„Jak často s koněm byla? Dotýkala se ho? Byla v jeho stáji?“
„Každý den,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem.

Po sérii testů přišla zpráva, kterou nechce slyšet žádný rodič. Dítě bylo nakažené. Vzácným parazitem, který napadá nervový systém. A přenáší se přímým kontaktem se zvířetem.

Noc, kdy jsem se to dozvěděla, byla nejdelší v mém životě. Seděla jsem u její postýlky, poslouchala její dech a bála se každého zakašlání.

Následující dny byly jako noční můra. Injekce, léky, nemocniční zápach, plačící dítě. Každé ráno jsem vstávala s obavou, že se nemoc zhorší.

A pak přišla další rána. Veterináři zjistili, že kůň nebyl nakažen náhodou. Pokousal ho toulavý pes, který trpěl vzteklinou.

Ano — vzteklinou. Tou nemocí, o které si většina lidí myslí, že už dávno neexistuje.

Naštěstí lékaři zareagovali včas. Moje dcera dostala všechny potřebné injekce a po týdnech utrpení se začala zotavovat. Ale ta hrůza, kterou jsme prožili, zůstala v nás navždy.

Sousedi byli zdrcení. Kůň musel být utracen. A když jsme to dceři později vysvětlili, dívala se na mě svýma velkýma očima a tiše se zeptala:
„Mami… ale ona mě měla ráda, že?“

Nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem ji objala a rozplakala se.

Od té doby se dcera zvířat nebojí, ale ví, že i ta nejmilejší stvoření mohou skrývat nebezpečí. Každý rok na jaře jí přinášíme květiny na hrob toho koně. Malá bílá pole kopretin — symbol přátelství, které skončilo příliš brzy.

A já si pokaždé, když tam stojíme, znovu uvědomím: někdy se ta největší hrozba skrývá právě tam, kde vládne nejčistší láska.