Anna vykřikla, ale nikdo ji neslyšel — dveře byly zamčené zevnitř, těžké zlaté kliky se ani nepohnuly. Šejk padl na podlahu, jeho dech se zastavil a s ním i všechna moc, kterou nad ní měl.

Ticho se proměnilo v chaos. Služebnictvo vběhlo dovnitř, těla strážců se mísila s křikem, a mladá dívka, sotva oblečená, stála uprostřed pokoje, jako by právě procitla z noční můry. Lékař, přivolaný o několik minut později, už jen pokrčil rameny. Tárik Ibn Rašíd – jeden z nejbohatších mužů severní Afriky – zemřel v náručí dívky, kterou si právě vzal.

Ale tím to neskončilo.

Zatímco tělo šejka bylo odnášeno v hedvábí a kadidlovém kouři, Anna byla zavřena do pokoje a střežena dnem i nocí. Rodina šejka ji obvinila z vraždy – tvrdili, že podala svému manželovi jed, aby získala dědictví. Mladá žena, zlomená a vyděšená, přísahala, že nic neudělala. Nikdo jí ale nevěřil.

Příběh se rozšířil po celém Maroku. Titulky křičely: „Ukrajinská nevěsta zabila svého manžela během svatební noci!“ Zatímco média žila senzací, Anna se ocitla v temném žaláři, kde čekala na soud. Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce. Každou noc slyšela ozvěnu kroků a šeptání, že její život skončí dřív, než začne.

Ale pak – z ničeho nic – se všechno změnilo.

Do vězení přišel muž v bílém obleku. Nepředstavil se, jen podal strážci obálku a tiše pronesl: „Je volná.“ Anna byla propuštěna bez vysvětlení, bez omluvy, bez jakéhokoliv důvodu. V ruce držela pouze pas a letenku do Kyjeva. Nikdo jí nic nevysvětlil – jen ji posadili do letadla a řekli: „Zapomeň.“

Ale zapomenout nemohla.

Po návratu domů zjistila, že rodinné vinařství, kvůli němuž obětovala svůj život, bylo prodáno neznámé firmě. Matka zmizela, otec zemřel na infarkt krátce po svatbě. Anna zůstala sama – s prázdným domem a bolestí, kterou nikdo nedokázal utišit.

Jednoho dne jí přišel dopis. Na obálce nebylo žádné jméno, jen arabský symbol, který poznala okamžitě – stejný, jaký měl Tárik vyrytý na svém prstenu. Uvnitř byl jediný list papíru:
„To, co se stalo tu noc, nebyla náhoda. Tárik věděl, co dělá. A ty jsi byla klíčem.“

Od toho dne se Annin život změnil v noční můru znovu. Každou noc slyšela kroky před domem, neznámé číslo jí volalo z ciziny, a někdo jí do schránky začal nechávat rudé růže – stejné, jaké šejk posílal ženám, které se mu kdysi podřídily.

Byl snad Tárik stále naživu? Nebo někdo pokračoval v jeho hře?

Jednoho večera Anna našla na prahu svého domu krabičku. Uvnitř byl zlatý prsten s onyxovým kamenem – přesně ten, který Tárik nosil, když zemřel. A vedle něj ležel USB disk.
Když ho vložila do počítače, na obrazovce se objevilo video. Byla to nahrávka z jejich svatební noci. Kamera stála v rohu místnosti, záznam ukazoval, jak Tárik k ní přistupuje – ale místo konce, který si pamatovala, bylo vidět, jak se šejk zvedá a sám si vpichuje injekci do žíly. Sekundu nato padá k zemi.

Byla to sebevražda.

Ale proč? A proč někdo po letech znovu otevřel minulost?

Anna se rozhodla zjistit pravdu. Odjela zpět do Marrákeše, kde po šejkovi zůstaly desítky domů, továren a kont, ale také spousta tajemství. V archivu jeho právníků našla šokující dokumenty: Tárik měl nevyléčitelnou nemoc, a jeho poslední vůle uváděla, že jeho jmění má přejít na ženu, kterou si vezme. Chtěl, aby jeho smrt zachránila něčí život – tak, jak její rodinu zachránila smlouva o sňatku.

Ale kdo poslal video? A kdo jí hlídal po návratu domů?

V jedné z rezidencí našla odpověď. Za dveřmi s emblémem rodiny Ibn Rašíd ji čekal muž v bílém obleku – stejný, který ji tehdy propustil z vězení. Usmál se a řekl:
„Tárik tě miloval, Anno. A jeho smrt tě měla osvobodit. Ale svoboda má cenu – někdy vyšší, než si člověk dokáže představit.“

Anna nikdy nezjistila jeho jméno, ani proč právě ji vybral. Ale od té doby nosí kolem krku zlatý prsten s onyxem – připomínku noci, kdy se ze zajetí stala legenda, z oběti přeživší, a z dívky, kterou prodali, žena, která přežila smrt.