— Paní… váš syn už není mezi námi. Zemřel na těžkou infekci. Tělo bude doručeno v uzavřené zinkové rakvi. Prosíme vás — za žádných okolností ji neotvírejte. Přijměte naši upřímnou soustrast.

Telefon jí vypadl z ruky. Zírala před sebe, neschopná uvěřit tomu, co slyšela.

Druhý den na dvůr vjel vojenský náklaďák. Dva vojáci vynesli těžkou, kovovou rakev, na které byla cedulka: „Neotvírat.“ Byla chladná jako led, stejně jako svět, který se pro Marii náhle zastavil.

Na pohřbu stála bledá, bez slz, bez hlasu. Lidé ji podpírali, šeptali slova útěchy, ale ona je nevnímala.
— Lžou, — zašeptala. — Můj syn byl zdravý. Volal mi před třemi dny. Smál se. Říkal, že je všechno v pořádku.
— Marie, prosím tě, — přemlouvala ji sousedka. — Říkají, že to byla nakažlivá infekce. Musíš to nechat být.
— Nakažlivá? — zvedla hlas Marie. — Nikdy nebyl nemocný! Oni něco tají.

V noci seděla u rakve sama. Ticho v domě bylo těžké jako kámen. Myšlenky jí křičely v hlavě: Musím se podívat. Musím vědět pravdu.

Přistoupila k rakvi, ruce se jí třásly. Odlomila zámek a pomalu nadzvedla víko.
Zazněl výkřik, který se rozlehl po celé vesnici.

Uvnitř neležel její syn.
Leželo tam tělo, které kdysi bývalo člověkem — tvář zohavená, kůže šedá, voskovitá, hrudník rozříznutý a hrubě sešitý. Maria vykřikla, zhroutila se na kolena a šeptala:
— To není on… to není můj syn.

Tajemství zinkové rakve

Po pohřbu se Marie uzavřela do sebe. Ale místo smíření přišla posedlost. Začala pátrat.
Volala na vojenské úřady, psala dopisy, žádala vysvětlení. Všude slyšela totéž:
— Všechno je utajené. Zemřel na infekci. Případ uzavřen.

Ale Maria věděla, že lžou. V noci se budila s obrazem jeho zjizveného těla.

Jednoho dne se u jejích dveří objevil muž v civilu.
— Sloužil jsem s vaším synem, — řekl tiše. — Nezemřel na nemoc. Dělali na nás experimenty.
— Jaké experimenty? — vydechla Maria.
— Testovali nový vojenský preparát. Měl zvýšit sílu a výdrž. Několik mužů zemřelo. Všechno ututlali. Váš syn se pokusil to zastavit. Proto… — muž se odmlčel, — proto ho umlčeli.

Cesta za pravdou

Maria napsala desítky dopisů: novinám, prokuratuře, ministerstvu. Odpověď vždy stejná:
„Případ uzavřen. Není důvod k dalšímu vyšetřování.“

Sousedé si šeptali, že ztratila rozum. Ale Maria cítila, že synův hlas ji volá ze záhrobí, aby bojovala dál.

Jedné noci jí znovu zazvonil telefon.
— Sledují mě, — ozval se ten samý muž. — Jestli se mi něco stane, víte proč.
Za tři dny ho našli mrtvého. Úředně „srdeční zástava“.

Poslední důkaz

O rok později objevila na prahu balíček. Bez odesílatele. Uvnitř byla flashka a krátký vzkaz:
„Říkal pravdu. Podívejte se — ale buďte opatrná.“

Na videu se objevila laboratoř. Muži v bílých pláštích. Na stolech připoutaní vojáci.
A mezi nimi — její syn Ilya.
Křičel, volal její jméno. Přístroje kolem pípaly, obraz se třásl. A pak — ticho.

Maria se rozplakala. Další den šla s videem na radnici a křičela před kamerami:
— Podívejte se! Takhle zabili mého syna! Chci, aby to všichni viděli!

Záznam se rozšířil po internetu. Lidé požadovali vyšetřování.
Ale brzy video zmizelo, účty byly smazány. Marii předvolali „k výslechu“. A od té chvíle ji nikdo už nikdy neviděl.

Epilog

O týden později se ve městě objevila další zinková rakev. Bez jména, bez dokladů.
Svědci tvrdili, že v noci u domu Marie stál vojenský vůz.
Když rakev otevřeli, byla prázdná.

Na stěně jejího pokoje však zůstaly poškrábané slova:

„Nenechají nás v klidu ani po smrti. Chraňte své děti.“