Jen přístroj sledující srdeční tep vydával občasné slabé pípnutí — sotva slyšitelné, jako dech života, který pomalu vyhasínal v těle osmdesátidvouletého muže.
Už dávno znal svou diagnózu: rozsáhlé metastázy, nevratné změny, žádná naděje. Lékaři byli upřímní — zbývají mu dny, možná hodiny. Ale to, co ho drželo při životě, nebyl strach ze smrti. Byla to bolest z odloučení. Každý den se díval z okna a šeptal:
— Ritchie… kde jsi, chlapečku…

Ritchie byl jeho starý pes, věrný přítel, kterého našel jako štěně u silnice. Společně přežili všechno — smrt manželky, ztrátu syna, domu i přátel. Zůstal jen on a pes.

Jednoho dne, když sestra přišla vyměnit kapačku, muž jí tiše chytil za ruku a řekl:
— Prosím… dovolte mi vidět Ritchieho. Nemůžu odejít, dokud ho ještě jednou neobejmu.

Sestra ztuhla. Zvířata do nemocnice nesměla. Ale něco v ní se pohnulo. Šla za primářem. Ten ji chvíli mlčky pozoroval a pak tiše řekl:
— To je nemocnice… ale jestli je to jeho poslední přání, nechť se splní.

O dvě hodiny později se u nemocničního vchodu ozval tichý štěkot. Byl to Ritchie — hubený, s šedivou tlamou, unavený, ale s očima plnýma lásky. Sestra otevřela dveře pokoje — a pes bez váhání vyskočil na postel. Jemně se stočil na hruď svého pána a položil hlavu na jeho rameno.

Muž zašeptal:
— Odpusť mi… že jsem nebyl u tebe… Děkuju, kamaráde…

Plakal, hladil ho po hlavě, líbal ho na čelo. A Ritchie jen tiše kňučel, jako by říkal: „Jsem tady. Zůstanu s tebou. Do konce.“

Leželi tak celé hodiny. Sestra se rozhodla je nerušit a odešla. Když se o několik hodin později vrátila, otevřela dveře — a z úst jí vyšel výkřik hrůzy.

Muž byl mrtvý. Přístroj ukazoval rovnou čáru. Ale to nebylo to nejhorší. Na jeho hrudi ležel i Ritchie — bez dechu. Zemřel spolu s ním.

Lékaři přišli okamžitě, ale nic se nedalo dělat. Později zjistili, že srdce muže se zastavilo přibližně tři hodiny předtím. Pes se od něj ani nehnul. Jen ležel, čekal… a jeho srdce přestalo bít krátce poté.

Celý personál byl v šoku. Primář stál s očima plnýma slz a tiše řekl:
— Třicet let dělám medicínu, ale takovou lásku jsem ještě neviděl.

O den později v nemocnici uspořádali malé rozloučení. Dvě urny stály vedle sebe — jedna s popelem muže, druhá se psem. Nikdo je nerozděloval. Všichni věděli, že by to bylo zbytečné — smrt je nerozdělila.

Sestra, která ten den křičela, dlouho nespala. Stále slyšela to ticho a viděla dvě klidné postavy na jedné posteli. A když jednou uklízela pokoj, všimla si zvláštního detailu: na polštáři zůstal otisk ruky a vedle něj — psí tlapky.

Pokusili se to vyprat, vyměnit povlečení, dokonce i celou postel, ale otisk se stále znovu objevoval. A v noci někteří zaměstnanci tvrdili, že slyšeli tichý, smutný štěkot.

Od té doby sestra často vypráví pacientům ten příběh. Když někdo ztratí naději, říká mu:
— Pamatujte na Ritchieho. Láska je silnější než smrt.

Protože někdy ta největší věrnost není v životě — ale v tom, že odcházíme spolu.
Muž a jeho pes zemřeli ve stejný den.
A v tom pokoji je dodnes cítit něco zvláštního — klid, teplo, přítomnost, kterou nelze vysvětlit.
Ritchie svého pána neopustil ani po smrti.