Už několik dní sledovali tu tichou ulici. Každý večer seděli v autě, zapisovali, kdy se rozsvítí světlo, kdy zhasne, kdy někdo vyjde ven. Jejich cíl byl jednoduchý — malý dům na samém konci ulice, s oprýskanou omítkou a okny s vybledlými modrými rámy. Tam žila stará žena, o níž nikdo pořádně nic nevěděl. Ale zloději věděli víc, než by měli.

Od sousedů zaslechli, že stará paní má syna, který žije daleko, ale posílá jí každý měsíc peníze. A že ona nevěří bankám, schovává hotovost pod matrací – „po staru“. Pro ně to znělo jako dar z nebes. Jednoduchá kořist.

V noci, v černých maskách a rukavicích, se k domu připlížili. Dveře by byly příliš hlučné, proto zvolili okno, které se podle jejich pozorování nikdy pořádně nezavíralo. Otevřít ho trvalo sotva minutu. Všechno šlo podle plánu – až do chvíle, kdy ucítili podivný zápach.

Byl to pach spáleniny, ale i něčeho cizího, nepopsatelného. Jeden z nich, přezdívaný Krtek, mávl rukou:
„Klid, starý dům. Všude smrdí dráty,“ zasyčel.

Vlezli dovnitř. Ticho. Jen staré hodiny tikaly v rohu. Vzduch byl těžký, dusivý. Když posvítili baterkou, uviděli police s figurkami, porcelánové panenky, medvídky bez očí… a ty panenky se na ně dívaly.

„Nezdržuj se,“ procedil druhý zloděj, přezdívaný Myš. „Pod matrací a mizíme.“

Jenže jakmile přistoupil ke křehké posteli, ozval se z hloubi domu šramot. Tiché, táhlé škrábání, jako by někdo drápal zevnitř zeď. Oba ztuhli.
„Slyšíš to?“
„Myši,“ odpověděl Krtek, i když mu hlas selhával.

Zvedl matraci – a strnul. Namísto peněz ležely pod ní ohořelé noviny a staré fotky neznámých mužů. Všechny měly vystřižené oči.
„Co to sakra je?“ zašeptal Myš.

V tu chvíli v chodbě bliklo světlo. Domem se rozlehl zvuk kroků – pomalých, těžkých, šouravých. Krtek otočil baterku ke dveřím. Nic. Jen zrcadlo… a v něm – postava. Malá, shrbená, s bílými vlasy.

Když se otočil, za ním nebylo nic. Ale v zrcadle ta postava zůstala.
„To je… ona,“ vydechl Myš.

Světlo zhaslo. A v temnotě se ozval tichý ženský hlas:
„Spi, můj milý, spi, nebuď se víc…“

Zpěv se blížil. Kroky teď byly slyšet jasně. Dveře se otevřely samy. Ve světle baterky stála stará žena. Malá, křehká, ale s očima, které pálily ledem.
„Proč jste přišli?“ zeptala se klidně. „Já už na vás dlouho čekám.“

Krtek se snažil couvnout, ale okno, kterým přišli, se náhle samo zabouchlo. Dům se otřásl, z podlahy vytryskly jiskry – praskl starý kabel. Stará žena zvedla ruku a zašeptala cosi nesrozumitelného.

Pak přišel výbuch.

Když hasiči o hodinu později dorazili, z domu zbyly jen trosky. Stařenku našli sedět v křesle na dvoře, klidně pletla šálu.
„Byla jste uvnitř?“ ptali se.
„Ano,“ usmála se. „Ale oni už odešli. Můj muž se o ně postaral.“

Těla zlodějů nikdy nenašli. Jen dvě siluety vypálené do zdi, které tam zůstaly navždy.