Včera jsem si v obchodě koupil obyčejnou kolbásu. Nic zvláštního, prostě něco k večeři – chtěl jsem si udělat pár sendvičů. Doma jsem ji nakrájel, snědl pár plátků, zbytek uložil do lednice. Všechno bylo normální. Alespoň do rána.

Když jsem si chtěl připravit snídani, vytáhl jsem stejnou kolbásu a začal ji krájet. Jenže nůž se zarazil – něco v ní bylo tvrdé. Nejprve jsem si myslel, že je zmrzlá, ale když jsem odřízl další kousek, zůstal nůž stát. Podíval jsem se pozorně – a ztuhl. Uprostřed masa se něco zablesklo.

Napadlo mě, že je to kus kovu. Opatrně jsem to vydloubal a… vytáhl USB flash disk. Obyčejná černá flashka, nic zvláštního. Ale jak se, proboha, mohla dostat dovnitř továrního výrobku? A já z toho už jedl!

Znechucení bojovalo se zvědavostí. Nakonec zvítězila zvědavost. Připojil jsem flashku k počítači. Byla na ní jediná složka – a v ní desítky fotografií.

Zpočátku to vypadalo neškodně: výrobní linka, pracovníci v bílých pláštích, stroje na maso. Ale čím dál jsem listoval, tím více se mi zvedal žaludek. Na některých snímcích nebyly kusy masa… ale lidské tvary. Rozmazané, ale rozpoznatelné.

Na jedné fotce – lidská ruka. Na jiné – muž s maskou na obličeji a nožem v ruce. Nebylo pochyb: nebyl to žádný žert.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem skoro neslyšel vlastní dech. Zavřel jsem notebook, ale za chvíli ho znovu otevřel. Ve složce byl ještě jeden soubor: video_1.mp4.

Po krátkém váhání jsem ho pustil. Kamera zabírala stejnou místnost, kterou jsem viděl na fotkách. Všude bílé pláště, hlasy, hukot strojů. Pak vešel muž v černé uniformě. Všichni ztichli. Na stůl položili velký igelitový pytel. Když ho otevřeli, zatajil se mi dech — uvnitř bylo lidské tělo.

Vypnul jsem video a seděl v naprosté tmě. Chvěly se mi ruce, hlava se točila. To nemohla být pravda. Jenže soubor měl datum vytvoření — před dvěma dny. Znamenalo to, že to nebylo nic starého. Všechno se stalo nedávno.

Zkusil jsem zavolat do obchodu, kde jsem kolbásu koupil. Sotva jsem začal vysvětlovat, ozval se přerušovaný hlas:
„Kde jste to vzal? Kdo vám to dal?“
„Já… já to jen koupil,“ odpověděl jsem zmateně.
Nastalo ticho. Pak ten hlas řekl jen dvě slova: „Smažte to.“ A zavěsil.

Od té chvíle se všechno změnilo. Každý večer stála před mým domem černá dodávka. Nikdy z ní nikdo nevystoupil, ale světla byla zapnutá až do noci. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje.

Jednou v noci jsem vzal flashku, šel k řece a hodil ji do vody. Cítil jsem úlevu. Ale jen do rána. Ve schránce mě čekala obálka bez známky. Uvnitř byla fotografie mého domu, pořízená zvenčí, zřejmě v noci. Na zadní straně stálo: „Neměl jsi to dělat.“

Od té doby nespím. Každý zvuk, každé světlo za oknem mě děsí.

Před pár dny mě navštívil policista. Řekl, že probíhají kontroly v potravinářských závodech, ale když jsem se zeptal, jestli to souvisí s mou kolbásou, mlčky se na mě podíval a řekl jen:
„Jestli víte, co je pro vás dobré, zapomeňte.“

A já zapomínám. Nebo se o to aspoň snažím. Přestěhoval jsem se do jiného města, ale pokaždé, když otevřu lednici, cítím mrazení. A pokaždé, když vidím kolbásu, slyším v hlavě tichý hlas: „Smažte to.“

Ale někdy mě napadne něco děsivého: co když to všechno nebyla náhoda? Co když ta flashka byla určena právě mně?