Když máma u večeře oznámila, že si koupila designové šaty za 1800 dolarů, málem jsem se dusila vodou.
Sedmdesát let. Důchod. Vnuk se chystá na univerzitu. A ona si koupí šaty? Jen tak – na občasné setkání s kamarádkami?

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem rozhořčená, skoro zklamaná. Vždyť celou dobu žila skromně – šetřila na všech, dokonce i na sobě. A teď? Takový rozmar!

O pár dní později jsem to nevydržela.

— Mami, — řekla jsem, — jak můžeš utratit tolik peněz jen za šaty? Když přece víš, že vnuk potřebuje každou pomoc.

Čekala jsem, že se začne omlouvat, že řekne, že to přehnala. Ale ona se jen klidně podívala a odpověděla tónem, který mi vzal dech:

— Víš, dítě, já jsem celý život žila podle očekávání ostatních. Pro manžela, pro děti, pro sousedy. Vždycky jsem myslela na to, co se sluší, co je správné. Nikdy jsem si nic nedovolila jen pro sebe.

Ztuhla jsem.

— A teď, když mi je sedmdesát, jsem si uvědomila, že život prostě utekl. Vždycky jsem čekala na ten správný moment – až děti vyrostou, až bude klid, až se bude hodit… Jenže žádné „až“ už nepřijde.

Povzdechla si a dodala:

— Ty šaty nejsou jen látka. Jsou připomínkou, že jsem pořád tady. Že ještě dýchám, že ještě existuju jako žena.

Dívala jsem se na ni a měla pocit, že poprvé v životě vidím ne svou matku, ale ženu — se sny, touhami, s právem na krásu a radost.

— Ale mami, — namítla jsem tiše, — to přece stálo tolik peněz…

Usmála se.
— A kolik peněz jsem za celý život dala ostatním? Kdybych to spočítala, mohla bych mít šatník plný takových šatů. A stejně by to nikomu nic nevzalo. Teď jsem poprvé udělala něco jen pro sebe – a nelituju.

Na okamžik se odmlčela a pak dodala šeptem:
— Nechci umřít s pocitem, že jsem nikdy nežila.

Ta věta mě zasáhla jako blesk.
V hrudi se mi zvedla vlna viny. Celý život jsem ji považovala za vzor obětavosti. Ale teď jsem pochopila, že i obětavost může být vězení.

Za pár dní jsem ji znovu navštívila. Stála před zrcadlem – v těch šatech.
Byly nádherné. Temně smaragdové, jemné, jako by se vznášely. A ona… ona v nich zářila.

— Líbí se ti? — zeptala se s úsměvem.
— Ano, — odpověděla jsem s uzlem v krku. — Jsou úžasné.

Podívala se na sebe v zrcadle a řekla klidně:
— Kdybych zemřela zítra, nelitovala bych ničeho. Jen toho, že jsem si to nedovolila dřív.

Stála jsem a mlčela. Poprvé jsem pochopila, že to nebyl rozmar. Byla to její malá vzpoura proti všem rokům, kdy se zapírala.

Dnes, kdykoli se chystám vzdát něčeho, co by mě potěšilo, vzpomenu si na ten obraz — starší žena ve smaragdových šatech, která se konečně rozhodla žít pro sebe.

Někdy nejde o šaty.

Někdy jde o to, dovolit si být živý.