Ten den jsem nekřičela. Nepřemlouvala ho, aby zůstal. Jen jsem stála a sledovala, jak muž, se kterým jsem žila více než třicet let, pečlivě skládá své věci do kufru. Ani se na mě nepodíval.
Když za ním zaklaply dveře, v domě se rozhostilo ticho – těžké, dusivé, skoro mrtvé.
Chodila jsem z pokoje do pokoje, jako duch. Na stole zůstala jeho hrnek s kávou, v koupelně visel jeho župan, ve vzduchu ještě cítil jeho parfém. A najednou jsem se rozplakala. Plakala jsem dlouho – tak, jak se pláče, když se člověku rozpadne celý svět.

Ale ráno… něco se změnilo.
Podívala jsem se do zrcadla – oči červené, vlasy neupravené, ale v pohledu bylo něco nového. Odvaha.
„Dost,“ řekla jsem si. „Už nikdy nebudu obětí.“

Začala jsem malými kroky. Přihlásila jsem se do fitcentra. Chodila jsem na procházky, přestala jíst ve stresu, přestala se litovat. Po dvou týdnech jsem se cítila jinak. Lehčí. Silnější. Znovu jsem vytáhla šaty, které jsem nosila naposledy před deseti lety – a seděly perfektně.

Kadeřnice mě přemluvila ke změně barvy vlasů, podívala jsem se do zrcadla a skoro se nepoznala.
Poprvé po letech se mi líbilo, co vidím.

Za měsíc jsem byla jiný člověk.
Už jsem nevstávala kvůli manželovi, ale kvůli sobě.
Začala jsem chodit do divadla, číst knihy, učila se vařit pro radost, ne z povinnosti.
A tehdy se stalo něco nečekaného.

Zazvonil telefon.
— Ahoj… jak se máš?
— Výborně, — odpověděla jsem klidně.
— Chtěl bych se stavit. Mluvit.

Když přišel, zůstal stát jako přimražený.
Před ním stála žena, kterou nepoznával.
Upravená, sebevědomá, klidná.
— Ty jsi… úplně jiná, — řekl tiše.
— Ano, — usmála jsem se. — A za to ti vlastně děkuju.

Posadili jsme se ke stolu. Mluvil o hloupostech, pak ztichl a řekl:
— Udělal jsem chybu. Ta druhá… to nebylo ono. Chci zpět, domů.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé necítila nic. Ani bolest, ani zlost. Jen vnitřní klid.
— Víš, — řekla jsem, — já už nový začátek mám. Jen ne s tebou.

Nevěřil. Prosil. Připomínal všechny ty „dobré časy“. Ale já už věděla, že odpustit znamená zapomenout, kdo jsem se stala.

Dnes, půl roku poté, jsem šťastnější než kdy dřív.
Každé ráno se probouzím s pocitem svobody. Piju kávu na balkoně, poslouchám hudbu, směju se.
Nečekám, že mi někdo napíše.
Můj dům znovu dýchá.

A víte, co je na tom nejzajímavější?
Mám obdivovatele. Mladší, upřímné, pozorné.
Nehledám lásku — ona si našla mě. Protože když žena uvěří sama v sebe, stane se magnetem pro život.

Dnes, když se dívám do zrcadla, nevidím osamělou padesátnici.
Vidím silnou, krásnou, svobodnou ženu, která se znovu narodila z popela.
A muž, který ji kdysi opustil, teď žije s pocitem, že ztratil nejcennější poklad svého života.

Ale já?
Já jsem konečně šťastná.