Třicet korun za lidskost Vstoupil jsem do květinářství, jen s jednoduchým záměrem — koupit květiny pro svou ženu a dceru.

Vůně růží, lilie, tulipánů se mísila s jemnou hudbou z reproduktoru. Všechno působilo klidně a obyčejně… dokud jsem nezahlédl starého muže u dveří.

Měl na sobě starý, ale čistý plášť, vyžehlené kalhoty s puky a trochu ošoupané boty. Nevypadal jako bezdomovec — spíš jako někdo, komu život dal pár ran, ale kdo si přesto zachoval důstojnost.

Prodavačka, mladá dívka s nalakovanými nehty a znuděným pohledem, se na něj ani nepodívala. Jen křikla:
— Co tady stojíš, dědo? Zavazíš zákazníkům!

Stařec se nezlobil. Klidně řekl:
— Omlouvám se, slečno… kolik stojí jedna větvička mimózy?

Dívka obrátila oči v sloup.
— Cože? To myslíte vážně? Vidím, že nemáte peníze, tak proč se ptáte?

Stařec pomalu vytáhl z kapsy tři pomačkané desetikoruny.
— Možná by se za třicet korun něco našlo?

Prodavačka se ironicky usmála a z koše vytáhla polámaný, skoro uschlý stonek.
— Tady. Vemte si to a běžte.

Vzduch ztěžkl. Stařec si větvičku opatrně vzal, jako by to byl vzácný poklad. Snažil se ji narovnat — a v tu chvíli jsem viděl, jak mu po tváři sklouzla slza. Nebyla to jen slza smutku. Byla to slza člověka, který si zvykl, že svět už nemá pro něj soucit.

Cítil jsem, jak se ve mně něco pohnulo. Přistoupil jsem k pultu a nahlas řekl:
— Prosím, zabalte mi ten nejdražší kytici, co máte.

Dívka se okamžitě proměnila — úsměv, sladký hlas, ochota.
— Samozřejmě! Tady tahle, sedm tisíc korun.

Vytáhl jsem peněženku, podíval se na ni a pak řekl:
— Ne, změnil jsem názor. Udělejte za ty peníze tu nejhezčí kytici pro toho pána u dveří.

Všichni v obchodě ztichli. Dívka zrudla, zůstala stát s otevřenou pusou. Stařec zvedl oči, nechápavě se na mě podíval.
— To není nutné, pane, opravdu…
— Je, — přerušil jsem ho. — Dneska jste tady jediný, kdo si zaslouží květiny.

Prodavačka se beze slova otočila a začala vázat kytici. Tentokrát pečlivě, s respektem. Jako by se snažila napravit to, co před chvílí zničila. Přidala růže, mimózy, zelené větvičky — a všechno to zabalila do zlatého papíru.

Když ji podala starci, ten ji vzal do roztřesených rukou a s tichým hlasem řekl:
— Děkuju vám… už dvacet let nikdo mi nedal květiny. Dnes… dnes je to přesně dvacet let, co zemřela moje žena. Každý rok jí nosím alespoň jednu mimózu. Milovala je.

V krku se mi stáhl uzel. Sedm tisíc korun najednou nemělo žádnou cenu. Vedle takového příběhu to bylo směšné.

Stařec položil kytici zpátky na pult, vytáhl svých třicet korun a řekl tiše:
— Prosím, slečno, vezměte to. Já si to nemůžu nechat zadarmo.

Dívka se sklopila oči. Vzala mince a pošeptala:
— Omlouvám se…

Starý muž přikývl a pomalu odešel.

Zůstalo ticho. Dívka se dívala do země, já k ní promluvil:
— Pamatujte si to, slečno. Někdy jedna větvička mimózy znamená víc než všechny peníze světa.

Vyšel jsem ven a zahlédl ho znovu — stál u zastávky, tiskl kytici k hrudi a usmíval se do zimního nebe. Sníh mu padal na ramena a on vypadal klidně. Jako člověk, který v sobě našel mír.

Ten obraz mi zůstal v hlavě. Od té doby, kdykoli míjím květinářství, vzpomenu si na něj. A na to, že skutečné bohatství se pozná ne podle peněženky, ale podle srdce.

Добавить комментарий

Ваш адрес email не будет опубликован. Обязательные поля помечены *