Třikrát jsem se vdala. A pokaždé jsem se snažila být dokonalou manželkou — poslušnou, milující, pečující. Myslela jsem, že právě to znamená být ženou. Ale pokaždé mě čekal jiný druh bolesti.

První muž odešel beze slova. Řekl jen, že je „unavený ze mě“. Že prý jen vařím, uklízím a nemám žádný „život“. Tehdy jsem nechápala — co víc by měl člověk dělat, aby byl milován? Zůstala jsem sama se dvěma dětmi a nekonečným tichem.

Druhý přišel, když jsem už věřila, že vím, jak se má budovat vztah. Byla jsem moudřejší, trpělivější. Myslela jsem si, že teď to zvládnu. Zase jsem obětovala všechno — svůj čas, tělo, síly. Zase jsem rodila, starala se, snažila se, aby byl spokojený.

Ale tentokrát to bylo horší. Peněz bylo málo, on vydělával sotva na účty, já také musela do práce. A pak přišla nemoc. A tehdy jsem poznala jeho pravou tvář.

Ležela jsem v nemocnici napojená na kapačky. On mi nejdřív psal, že mě miluje, že to zvládneme. A pak přestal volat. Když jsem se vrátila domů, jeho věci zmizely. Zůstala jen vůně cizího parfému a prázdné skříně. Později jsem zjistila, že žije s jinou. Mladší. Zdravější. Bez závazků. A já? Já jen tiše seděla na zemi a křičela do prázdna. Poprvé v životě ne bolestí, ale vztekem.

Když jsem se zvedla, přísahala jsem si, že už nikdy nebudu žebrat o lásku.

A pak přišel třetí. Zdál se jiný — pozorný, něžný, rozumný. Pomáhal mi, nosil mi léky, říkal, že jsem silná, že si zasloužím být šťastná. Já jsem mu uvěřila. Vzali jsme se. Myslela jsem, že tentokrát to bude jinak.

Nebylo.

Po půl roce se jeho hlas změnil. Už to nebyla láska, ale výčitky. Nelíbilo se mu, jak se oblékám, jak mluvím, jak dýchám. Říkal, že jsem „zbytečná“. Že beze mě by se mu žilo lehčeji.

A já mlčela. Protože jsem se bála zůstat sama.

Jednou v noci přišel domů opilý a hodil po mně talíř s jídlem. Talíř se rozbil, ale já ne. Tehdy jsem se poprvé postavila. Se ztuhlýma rukama jsem si sbalila tašku a odešla. Bez výčitek, bez scén. Jen s tichým rozhodnutím: nikdy víc.

Sousedka mi řekla: „To bude těžké.“
Já odpověděla: „Těžké už bylo. Teď to bude moje.“

Už dva roky žiju sama. Pracuju, směju se, dýchám. A víte, co je největší překvapení? Já jsem šťastná. Opravdu šťastná. Protože poprvé nežiju pro někoho jiného. Nevařím, abych byla milována. Neusmívám se, abych byla přijata. Dělám to pro sebe.

Když se podívám do zrcadla, vidím ženu, která přežila tři války. Tři manželství, tři zklamání, tři začátky od nuly. Ale pořád stojí. A to je její vítězství.

Už nehledám dokonalého muže. Hledám klid. A pokud někdo někdy vstoupí do mého života, musí pochopit jedno: už nikdy nebudu poslušná. Už nikdy nebudu ztrácet samu sebe, abych se líbila.

Tentokrát vybírám sebe. A to je ten největší šok — že po všech ranách jsem se naučila milovat tu, kterou jsem kdysi litovala.