Každý den byl stejný – vaření, praní, děti, únava. Doufala jsem, že mě manžel podpoří, ale místo toho jednou řekl chladně a bez výčitek:

— Stydím se tě ukazovat kolegům. Jejich ženy vypadají jako z časopisu, a já… mám vedle sebe obyčejnou ženskou.

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Něco se ve mně zlomilo. Dlouho jsem si opakovala, že to nemyslel vážně, že jen žertoval, ale v hloubi duše jsem věděla, že to byla pravda, kterou si už dlouho myslel.

O pár měsíců později jsem náhodou zjistila, že má poměr s kolegyní z práce. Viděla jsem jejich zprávy, fotografie, tajné schůzky. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Život, který jsem budovala, rodina, pro kterou jsem obětovala všechno — všechno se rozpadlo na prach.

První dny jsem brečela. Pak přišlo ticho. Všechno bylo prázdné. Ale v té prázdnotě se pomalu začalo rodit něco nového – rozhodnutí.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a řekla si:
— Dost. Tohle už nejsem já.

Začala jsem běhat. První pokusy byly směšné – po pár stovkách metrů jsem lapala po dechu, nohy mě bolely, ale nepřestala jsem. Každý den o trochu víc. Každý týden jsem cítila, jak se mé tělo mění, jak se vracím sama k sobě.

Změnila jsem jídelníček, přestala jíst sladké, přestala zapíjet bolest kávou a smutkem. Místo toho jsem se učila znovu milovat samu sebe. Po měsíci jsem zhubla pět kilo. Po dvou — dvanáct. A tehdy jsem poprvé po dlouhé době zvedla hlavu.

Manžel na mě začal koukat jinak. Ne obdivně — spíš podrážděně. Viděl, že mi mizí ta bezmoc, na kterou byl zvyklý.
— Co si o sobě myslíš? — říkal mi jednou. — Že z tebe bude modelka?

Usmála jsem se. Už jsem nepotřebovala jeho schválení. Každé jeho posměšné slovo mě jen posilovalo.

Po půl roce jsem byla jiný člověk. Nový účes, nová energie, nový život. Jednoho dne jsem si koupila šaty — rudé, přiléhavé, s odhalenými rameny. Dlouho jsem na sebe zírala v zrcadle. Ta žena, která se na mě dívala zpět, nebyla oběť. Byla to žena, která přežila.

Odešla jsem. Bez křiku, bez scén. Prostě jsem sbalila věci a řekla mu klidně:
— Odcházím.

— Kam půjdeš? — smál se. — Beze mě jsi nic.

Tehdy jsem se jen pousmála:
— To uvidíš.

Začala jsem znovu. Našla jsem si práci, o které jsem kdysi jen snila. Nebylo to lehké, ale zvládla jsem to. Koupila jsem si svůj první dárek — parfém, který voněl svobodou.

A pak, když jsem to nejméně čekala, se v mém životě objevil někdo nový. Muž, který mě neviděl jako „rozvedenou matku dvou dětí“, ale jako ženu. Poznal mě v posilovně, kde jsem kdysi začínala s pocitem zoufalství.

Mluvili jsme celé hodiny. On mě poslouchal, smál se, chápal mě. A já pochopila, že všechna ta bolest, všechno to ponížení mě mělo dovést právě sem — k sobě samé.

Jednoho dne jsem šla po ulici a potkala svého bývalého. Zastavil se, zůstal stát, beze slova. Dlouho se na mě díval.
— Ty ses změnila, — řekl tiše.

Podívala jsem se mu do očí a klidně odpověděla:
— Ne. Jen jsem si vzpomněla, kdo doopravdy jsem.