Byli jsme spolu dva roky. Láska pomalu vyprchala, city se změnily v ticho a vzdálenost. Ale i po rozchodu jsem se o něj starala – asi ze zvyku, možná z pocitu viny.

Když mi tu noc zavolal, byl zoufalý. Právě se rozešel se svou ženou a neměl kam jít. Nabídla jsem mu, aby zůstal u mě v hostinském pokoji. Zdálo se mi to správné.

Chtěla jsem pomoci. Ale někdy se dobrota stane tvým největším prokletím.

Ze začátku se choval slušně. Vracíval se pozdě, v kuchyni jedl potichu, nezasahoval do mého prostoru. Myslela jsem, že to zvládneme – že je to jen přechodné období.

Jenže po pár týdnech se všechno změnilo. Jednoho večera si přivedl kamaráda. Neřekla jsem nic – měl právo na svůj život, i když bydlel pod mou střechou. Ale od té chvíle se začaly dít věci, které mě děsily.

Ráno jsem našla na stole prázdné lahve od alkoholu, dvě skleničky a… ženskou náušnici. Malou, zlatou, s modrým kamínkem. Nebyla moje.

Ethan spal na gauči, rozvalený, neoholený, s cigaretou v ruce. Jeho pokoj vypadal jako po výbuchu – rozházené oblečení, otevřené tašky, rozbité zrcadlo. Když jsem se ho snažila vzbudit, jen zabručel:
— Nech mě být, je to jen dočasné.

Ale jeho hlas zněl jinak – drze, bez vděku, bez úcty.

Po několika dnech jsem zjistila, že mi mizí věci. Nejdřív pár šatů. Pak šperky, parfém, dokonce i fotky z rámečků. Všimla jsem si, že některé moje dopisy byly otevřené.

— Ethane, něco jsi viděl? — zeptala jsem se.
— Možná sis to prostě zapomněla kam dala, — usmál se ironicky.

Ale já věděla, že to není pravda.

Když jsem jednou přišla domů z práce, dveře do mé ložnice byly pootevřené. Uvnitř seděl Ethan. Na posteli, v ruce držel mou starou fotografii – tu, kde jsme spolu, smáli se, ještě šťastní.

— Co to děláš? — zeptala jsem se tiše.
— Přemýšlím, — odpověděl. — Jak jsi mě dokázala tak snadno vymazat ze života.

V jeho očích nebyl smutek. Byl tam chlad. Něco temného, co jsem v něm nikdy neviděla.

Tehdy mě poprvé opravdu zamrazilo.

Od té noci jsem ho často slyšela, jak se prochází po bytě. Mluvil sám se sebou, někdy se smál, jindy šeptal moje jméno. Měla jsem strach usnout, dokud jsem neslyšela, že se jeho dveře konečně zavřely.

Jednou v noci mě probudil zvuk skla. Šla jsem do obýváku – a tam stál on. U okna, v ruce měl nůž. Na podlaze ležela rozbitá fotografie z naší svatby.

— Ty mě necháváš umírat, — řekl chraplavě. — A ještě se tváříš, že pomáháš.

— Odlož ten nůž, prosím, — šeptla jsem.

Podíval se na mě a pomalu ho pustil.
— Neboj se. Neublížím ti… pokud se mě nepokusíš vyhodit.

Ta věta mi zněla v hlavě celé dny.

Šla jsem na policii, ale tam jen pokrčili rameny.
„Dokud ti nic neudělal, nemůžeme zasáhnout,“ řekli.

Rozhodla jsem se to ukončit sama. Když odešel, sbalila jsem mu věci, položila je ke dveřím a napsala lístek:
„Musíš odejít. Dnes. Jinak zavolám policii.“

Přišel pozdě v noci. Uviděl kufry, přečetl si zprávu a podíval se na mě.
— Takže takhle to skončí? — řekl tiše. — Dobře. Ale jednou si vzpomeneš.

Už nečekal na odpověď. Jen odešel.

Ráno jsem našla na parapetu červenou růži. Čerstvou, voněla po krvi. A vedle ní malý papírek:
„Minulost se nevyhazuje. Jen čeká, až se vrátí.“

Od té doby ho nevidím. Ale každou noc zamykám všechny dveře, kontroluji okna a poslouchám ticho. Protože někdy mám pocit, že zvenku slyším kroky.

A někdy, těsně před usnutím, tenký šepot:
— Jsem pořád tady.