Rodinné večeře pro mě vždycky znamenaly něco výjimečného.
Každou neděli jsem chodila k mé sestře Mie a jejímu manželovi Alexovi. Vůně jídla, smích, příjemné světlo svíček – všechno působilo dokonale. Cítila jsem se tam doma.

Jenže poslední měsíce se něco změnilo.

Začala jsem si všímat, že Alex na mě často kouká. Ne tak mimoděk, jak to lidé dělají u stolu během rozhovoru. Jeho pohled byl jiný – delší, zkoumavý, nepříjemně upřený.

Kdykoli jsem zachytila jeho oči, rychle uhnul pohledem, jako by se styděl. Ale po chvíli jsem cítila, že se dívá znovu.

Nejdřív jsem si říkala, že si to jen namlouvám. Ale čím častěji jsme se scházeli, tím víc mi z toho běhal mráz po zádech. Něco bylo špatně.

Jednoho večera jsem se rozhodla to říct Mii. Čekala jsem, až Alex odejde do obýváku, a pak tiše řekla:
„Mio… prosím tě, neber to zle. Ale tvůj muž… pořád se na mě dívá. Tak zvláštně. Už z toho mám strach.“

Čekala jsem smích, možná udivený výraz. Ale místo toho Mia zbledla.

Položila hrnek na stůl, ruce se jí třásly.
„Ty sis toho taky všimla?“ zašeptala.

Zůstala jsem stát jako přimražená.
„Co tím myslíš – taky?“

Mia začala přecházet po kuchyni. „Poslední dobou se chová divně. Vrací se pozdě, mobil nedá z ruky, všechno zamyká. A minulý týden jsem v jeho stole našla něco…“

Zásuvku otevřela a vytáhla malý černý flash disk.

„Našla jsem to schované pod složkami. Nechtěla jsem se v tom hrabat, ale zvědavost mi nedala.“

Zastrčila disk do notebooku. Objevilo se několik videí bez názvu. Spustila první.

Na obrazovce jsem uviděla sebe.
Seděla jsem u jejich stolu, smála se, nalévala víno. Úhel kamery byl podivný, jako by byla schovaná někde v rohu místnosti.

„Mio… odkud to je?“ zeptala jsem se tiše.

„Z naší jídelny,“ odpověděla chraplavě. „Říkal mi, že kamery jsou jen kvůli bezpečnosti. Ale já ho viděla, jak se na ta videa dívá v noci… pořád dokola. A většinou jsi na nich ty.“

Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku.

„Mluvila jsi s ním o tom?“
„Zkoušela jsem to,“ přikývla. „Tvrdil, že jsem hysterická. Že si to vymýšlím. Ale teď… když jsi to zmínila i ty…“

Vtom se ozvalo bouchnutí dveří.
Alex se vrátil domů.

Jeho kroky se blížily. Těžké, pomalé. Mia rychle zavřela notebook, ale když se objevil ve dveřích, bylo pozdě.

Díval se na nás pohledem, z něhož běhal mráz po zádech. Nebyl v něm ani stín viny – jen temnota.

„Co to děláte?“ zeptal se tichým hlasem.
Mia se snažila odpovědět, ale dřív než mohla, popadl ji za ruku.
„Říkal jsem ti, že to není tvoje věc,“ zasyčel.

Pak se všechno seběhlo strašně rychle.
Mia vykřikla, židle spadla, já popadla flash disk a utekla ven.

Na policii jsem seděla s třesoucíma se rukama a pouštěla jim video. Policisté mlčeli. Jeden z nich pak řekl:
„Tohle není jediné nahrávky. Je jich desítky.“

Ukázalo se, že Alex měsíce tajně natáčel nejen mě, ale i jiné ženy – sousedky, kamarádky, kolegyně. Kamery měl v různých domech, maskované jako bezpečnostní systémy.

Mia okamžitě podala žádost o rozvod a odjela k rodičům. Já sama jsem několik týdnů nemohla spát. Každý zvuk mě děsil, každý pohled cizího muže mě vyváděl z rovnováhy.

Nejhorší na tom nebyla zrada.
Nejhorší bylo, že všechno to zlo se skrývalo hned vedle nás – za úsměvem, za zdvořilými slovy, za rodinným rituálem, který měl symbolizovat lásku.

Dnes, když někdo řekne „rodinná večeře“, už se jen tiše usměju.
Protože vím, že i za dokonale prostřeným stolem může číhat něco opravdu děsivého.