Když jsem ho poprvé uviděla, zastavil se mi dech. Vysoký, s klidným pohledem a laskavým úsměvem – muž, o jakém jsem už dávno přestala snít. Ve svých šedesáti pěti letech jsem si myslela, že láska je jen vzpomínka, která patří mladým. Ale on přišel a všechno změnil.

Seznámili jsme se úplnou náhodou – v knihovně. Pomáhal mi podat knihu z horní police, pak se usmál a dal se se mnou do řeči. O týden později jsme šli na kávu, potom na procházku, do divadla. Každé setkání mi připomínalo, že život ještě neskončil. Smála jsem se, cítila jsem se znovu mladá.

Po několika měsících mě požádal o ruku. A já, bez zaváhání, řekla ano. Konečně někdo, kdo mě chce ne pro pohodlí, ne ze soucitu, ale prostě proto, že mě miluje. Začali jsme chystat svatbu – malou, jen pro nás dva. Vybrali jsme restauraci u řeky, našli fotografa, objednali květiny. Všechno vypadalo dokonale.

Jenže největší zkouška teprve přišla.

Rozhodla jsem se říct to svým dětem. Celý den jsem vařila – jejich oblíbené jídlo, čistý ubrus, zapálené svíčky. Chtěla jsem, aby to byl klidný, radostný večer. Ale něco ve mně se třáslo. Možná jsem už tehdy tušila, že mě nepochopí.

Když přišli, usmívala jsem se. Po večeři jsem řekla tiše:
— Děti, mám pro vás zprávu. Budu se vdávat.

Nastalo ticho. Dlouhé, těžké.

Dcera se ušklíbla:
— Mami, ty to myslíš vážně? V tomhle věku?

Syn sevřel čelist a odpověděl:
— Kdo je ten chlap? Co od tebe chce?

Zamrzla jsem. Snažila jsem se vysvětlit, že je to dobrý člověk, že mě má opravdu rád. Ale čím víc jsem mluvila, tím víc jsem cítila jejich pohrdání.

— Mami, probuď se, — řekla dcera. — Ten muž tě využívá. Každý to vidí, jen ty ne.

V tu chvíli se mi srdce rozbilo. Oni, moje děti, pro které jsem celý život dýchala, teď stáli přede mnou a mluvili se mnou jako s hloupou starou ženou.

Celou noc jsem nespala. Plakala jsem, zpochybňovala všechno. Ale ráno mi zavolal on. Jeho hlas byl klidný:
— Nech to být, lásko. Nejsme povinni se nikomu zpovídat. Já tě chci, a to stačí.

A já pochopila, že má pravdu. Láska si nevybírá podle věku. Není ostudou milovat, i když ti je šedesát, sedmdesát nebo víc.

Nakonec jsme se vzali. Jen my dva a fotograf. Malý obřad, jednoduchý, ale opravdový. Když jsem si nasazovala prsten, cítila jsem, že se znovu rodím.

Ale to nebyl konec.

Děti se mnou přestaly mluvit. Volaly jen zřídka, krátce, chladně. V jejich očích jsem zrádkyně, která „zapomněla, jak se má chovat“. A přesto – nikdy jsem nelitovala.

Jednoho dne mi dcera poslala zprávu:
„Když se ten tvůj ukáže být podvodníkem, neříkej, že jsme tě nevarovali.“

Četla jsem to a usmála se. Protože v té chvíli jsem si uvědomila, že největším zločinem v očích světa je to, že jsem si dovolila být šťastná.

Teď žijeme spolu. Ráno mi dělá kávu, večer čteme knížky, drží mě za ruku, když jdeme po ulici. A pokaždé, když se na mě podívá, cítím se jako žena – ne babička, ne vdova, ne někdo, kdo už má všechno za sebou.

Možná jednou moje děti pochopí, že láska nemá věkovou hranici. Možná ne. Ale já vím jistě: nikdy není pozdě začít znovu.

A pokud mě svět bude nazývat bláznem — ať. Blázni aspoň znají chuť skutečného štěstí.