Voda pomalu napouštěla vanu, pára se zvedala až ke stropu a pokoj naplnil tichý šum. Mladý muž ležel bez hnutí, oči upřené kamsi do prázdna. Nemohl se hýbat – jen občas lehce pohnul krkem.

Sestra si povzdechla. Bylo jí ho líto, ale zároveň se bála. Nebylo snadné dotýkat se těla, které nereagovalo, neprojevovalo bolest ani teplo života.
— Neboj se, budu opatrná, — zašeptala, i když věděla, že nejspíš neslyší.

Nabrala houbu, omočila ji v pěnové vodě a začala mu jemně mýt ramena. Všechno bylo tiché, až příliš tiché. Jen kapky vody dopadaly na dlaždice.

A pak… ucítila to.
Pod její rukou se něco pohnulo. Ne jako svalový záškub – bylo to jiné. Jakoby pod kůží něco lezlo. Sestra ucukla a houbu upustila do vody. Zůstala zírat na jeho záda, kde se kůže podivně vlnila.

— To není možné… — zašeptala.

Přiblížila se znovu, lehce přejela prsty po jeho páteři – a znovu to ucítila. Něco tam bylo. Něco, co nemělo být.

Chlapec najednou prudce zalapal po dechu. Oči se mu rozšířily hrůzou, chtěl něco říct, ale místo slov z jeho úst vyšel jen tichý, chraplavý zvuk. Sestra se polekala, ale instinkt ji donutil jednat. Vzala malé nůžky z lékařského stolu a opatrně nadzvedla kůži, kde se pod ní něco hýbalo.

To, co spatřila, ji naprosto zmrazilo.
Pod kůží se leskla tenká průhledná trubička spojená s kovovým zařízením velikosti mince. Připomínalo to srdce, které bije – pulzovalo a lehce vibrovalo.

Sestra ustoupila, přitiskla si dlaň k ústům.
„To není možné… to je implantát…“

V tu chvíli se dveře prudce otevřely. Na prahu stál hlavní lékař. Jeho tvář ztuhla, když uviděl, co se stalo.
— Co to děláš?! — zasyčel.
— Co to je?! — vykřikla. — To zařízení v jeho těle… kdo mu to udělal?!

Lékař ji chytil za paži tak silně, až vykřikla bolestí.
— Zavři pusu! Tohle nikomu neřekneš!

Přistoupil k pacientovi, stiskl prstem malý kovový čip. Zazněl slabý tón – a chlapcovo tělo se napjalo, pak úplně ochablo. Na monitoru srdce se objevila rovná čára.

Sestra zůstala stát jako přimražená.
— Vy jste ho… zabil… — zašeptala.
— On byl už dávno mrtvý, — odpověděl chladně. — A pokud chceš žít, zapomeň na to, co jsi viděla.

Utekla z místnosti. Nohy ji sotva nesly. Zavřela se na ošetřovně a dlouho jen seděla, třesoucí se, s pohledem upřeným do prázdna.

Druhý den přišla do práce – ale postel pacienta byla prázdná. Žádné jméno, žádná dokumentace, žádná stopa.
Na dotazy kolegů nikdo neodpovídal. Lékař se jí vyhýbal a sanitář, který jí pomáhal, zmizel beze slova.

O několik dní později, pozdě v noci, zaslechla klepání na okno. Pomalu se přiblížila. Venku byla tma – ale na skle zůstaly otisky prstů. Mokré, třesoucí se, jako by se někdo snažil něco napsat.
Vyběhla ven, ale nikdo tam nebyl. Jen prázdná ulice a kapky vody na asfaltu.

Když se vrátila dovnitř, všimla si, že na stole leží houba, ta samá, kterou tehdy upustila do vany. A na ní – drobný kovový kousek, jako čip.

V noci volala policii. Ale už druhý den ji někdo navštívil.
Dva muži v černém kabátu. Řekli, že je třeba podepsat „protokol o mlčenlivosti“. A když odmítla, ucítila píchnutí v krku.

Probudila se doma, s obvazem na šíji a prázdným mobilem. Nebylo tam nic – žádné kontakty, žádné fotky její nemocné dcery. Jen jedno jediné zpráva:
„Viděla jsi příliš mnoho. Mlč.“

Od té doby zmizela z města. Práci v nemocnici už nikdy nedostala.
Ale občas, pozdě v noci, když se ozve kapání vody z koupelny, jí připadá, že tam zase slyší jeho dech.
A v tom tichu, mezi kapkami, se zdá, že něco pod povrchem vody stále dýchá.