Kdyby mi to někdo povyprávěl před pár měsíci, nejspíš bych se tomu jen zasmála. Ale nic z toho, co se odehrálo v našem domě, nebylo ani trochu směšné. Celý příběh začal ve chvíli, kdy se do vedlejšího bytu nastěhovala Caroline – žena, která očividně žila podle pravidla „co je kolem mě, je jen moje“.

Zpočátku jsem si jí téměř nevšímala. Občasné hlasité bouchání dveří jsem přičítala stresu z přestěhování. Ale pak přišlo to ráno…

Vstoupila jsem do pokoje osmiletého Tomáše a rutinně rozevřela závěsy. A v tu chvíli mi jako by zamrzla krev v žilách.
Přímo před jeho oknem, sotva pár metrů od skla, se na šňůře pohupovaly krajkové kalhotky naší nové sousedky. A nebylo jich málo. Světle růžové, červené, poloprůhledné… vystavené tak, že je nešlo přehlédnout.

Nejdřív jsem si namlouvala, že jde o nešťastnou náhodu. Lidé přece neřeší, kam přesně jejich okna míří… že ano? Zavřela jsem závěsy a snažila se tu scénu vytěsnit.

Jenže další den to samé.
A další.
A čtvrtý den už měla její šňůra na prádlo přesnou polohu – takovou, aby bylo všechno dokonale vidět z Tomášova pokoje.

Jednoho večera mi můj syn položil otázku, která mě přimrazila k zemi:
— Mami, proč ta paní sousedka pořád věší svoje kalhotky před moje okno? Je to schválně?

Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. Nechtěla jsem, aby malé dítě řešilo něco takhle trapného a dospělého. Týdny jsem se snažila potlačit podráždění, ale rostlo jako tlak v přetopeném hrnci.

A pak jsem se rozhodla jednat.

Zaklepala jsem u Caroline. Otevřela s ledovým pohledem, jako by očekávala návštěvu, na kterou nemá čas.
Snažila jsem se mluvit klidně, jasně, slušně. Vysvětlila jsem jí situaci a navrhla jí přesunout šňůru jen o kousek dál – ani ne o metr.

Její odpověď byla jako studená sprcha:
— A proč bych měla něco měnit kvůli tvému dítěti? To je můj prostor, ne tvůj. Vyřeš si to sama.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Vrátila jsem se domů a pochopila jsem jednoduchou věc: pokud člověk odmítá respektovat vaše hranice, musíte mu ukázat, kde skutečně jsou.
Začala jsem sledovat její rutinu. Každé ráno v osm vyšla ven, pověsila prádlo a odešla. Neohlédla se ani jednou.

A jednoho dne jsem si všimla zásadního detailu — její šňůra byla uvázaná přímo na části našeho plotu, který patří mně.

Takže jsem vymyslela plán.

Když byla Caroline v práci, šla jsem ven a bez poškození odázala její šňůru z mé strany plotu. Složila jsem ji a položila ke dveřím jejího bytu. Prádlo, které spadlo na zem, jsem nechala přesně tam, kde skončilo — ve zbytku jejího prostoru, jak tak ráda říkala.

Večer její křik slyšel snad celý dům. Vyběhla ven jako bouře.
— Jak jste mohla sáhnout na moje věci?!

Podívala jsem se jí přímo do očí a řekla klidněji, než jsem čekala:
— Stejně tak jste sáhla na moje. Ta část plotu je moje. Dotkla jsem se jen toho, co bylo na mém pozemku. Jestli to ještě jednou přivážete k mé straně, zavolám policii.

Její tvář ztuhla, a poprvé od jejího nastěhování jsem viděla, že neví, co odpovědět.

A od toho dne?
Ani jednou se před oknem mého syna neobjevilo jediné prádlo.

Někdy člověk nemusí křičet, aby byl slyšet. Stačí dát jasně najevo, že vaše hranice jsou skutečné — a že přes ně nikdo nepřejde bez následků.