Milenka, která stála těsně za ním, pustila jeho ruku, protože její pohled padl na něco, co rozhodně nečekala.

V obýváku svítilo světlo. Ne jedno. Všechna. Každá lampa, každý lustr, každý malý stolek ozářený teplým jasem. A uprostřed místnosti stál pečlivě prostřený stůl. Dva skleničky červeného vína. Dvě talíře přikryté pokličkami. Mezi nimi svíčky, jejichž plameny se lehce chvěly.

Romantická večeře. Jen ne pro ty dva, co právě vstoupili dovnitř.

— Ty… byl jsi tu dřív? — zašeptala dívka, ale hlas jí selhal.

Muž neodpovídal. S pocitem, že se mu dlaně potí a hrdlo svírá, vstoupil do místnosti. Vzduch byl v bytě teplý, téměř dusivý. A v něm se vznášela vůně parfému, který znal až příliš dobře. Vůně jeho ženy.

Nemožné. Vždyť ji odvezl na letiště. Viděl, jak prošla kontrolou. Dokonce mu poslala zprávu, že čeká na boarding.

Přesto tu něco bylo špatně. Drtivě špatně.

Pomalu došel ke stolu. Dotkl se skleničky. Víno bylo teplé. Ne čerstvě nalité. Ale ani staré. Jako by někdo nalil, zapálil svíčky… a pak odešel.

A nebo se schoval.

— Možná… někdo něco popletl? — pokusil se pronést muž, ale jeho hlas zněl bez jistoty.

Milenka neodpověděla. Její pohled se zastavil na jednom detailu. Na křesle.

Na opěradle visel šátek jeho ženy.

Ten samý šátek, který podle něj nechala v předsíni, když odjížděli. Viděl to sám. Byl tam. Rozhozený, zapomenutý.

A teď byl tady. Pečlivě poskládaný.

— To není možné… — vydechla dívka, zatímco ustupovala o krok zpět.

Muž přešel ke dveřím ložnice. Strach mu stahoval žaludek, ale musel se přesvědčit. Ložnice byla… narušená. Přikrývky posunuté, polštáře jinak. A na posteli leželo něco, co ho zmrazilo.

Manželčina domácí pyžama. Pečlivě rozložené přes polštář.

Pyžamo, které si vždy brala s sebou.

— To nedává smysl… — zašeptal muž, a přesto věděl, že realita se mu hroutí přímo před očima.

Někde v bytě něco tiše cvaklo. Ta nejjemnější podlaha, kroky, skříňka? Nedokázal to rozeznat. Bez váhání se rozběhl do šatny. Prudce otevřel.

Prázdno.

Jen její vůně. Až příliš čerstvá.

— Chci odsud pryč, — řekla milenka se třesoucím se hlasem, ale muž ji sotva vnímal.

Jeho pohled sklouzl k zrcadlu. A tam to uviděl.

Na skle, napsané rudou rtěnkou, stály slova:

„Opravdu sis myslel, že jsem tak slepá?“

Podlomila se mu kolena. V místnosti se udělalo neskutečné ticho, které přerušovalo jen pulzování krve v uších.

Na nočním stolku ležel manželčin telefon. To nemohlo být možné. Vždyť jej měl u sebe, když odjížděla. A přesto tam byl — zapnutý, připravený.

Muž jej zvedl. Na displeji se objevila fotografie. Selfie. Jeho žena sedí na stejné posteli, jen pár hodin staré. Za ní ta stejná místnost. Stejné povlečení. Stejný úhel.

Čas pořízení: 19:34.
Teď bylo 20:03.

— Byla tady… ještě před chvílí… — hlesl.

Pak se na telefonu objevilo nové oznámení.

„Galerie: nové video.“

Muž ho otevřel, i když prsty měl ledové.

Video začínalo otevřením těch samých vchodových dveří. Kamera se lehce zatřásla. Uvnitř byla jeho žena. Táhne kufr. Usmívá se, jako by hrála roli ve filmu, který napsala jen ona.

Rozsvítí světla. Připraví stůl. Zapálí svíčky. Udělá dva kroky ke kameře a zašeptá:

„Jestli tohle sleduješ… pak už nejsem doma. Ale nezapomeň — všechno vidím.“

Video skončilo.

A přesně v ten okamžik někdo zvenčí stiskl kliku na vchodových dveřích.

Pomalu. Záměrně.

Jako by ten někdo věděl, že jsou uvnitř.