Nedokázal říct, co přesně slyšel, ale trval na tom, aby tam okamžitě přijela hlídka. Něco v jeho tónu bylo až děsivě přesvědčivé.

Na místo byla vyslána skupina policistů se služebním německým ovčákem. Prošli okolí, zaklepali na několik dveří, vyslechli sousedy. Nikdo neslyšel nic konkrétního — jen jeden starší muž přiznal, že v noci zaslechl tlumené zasténání, ale domníval se, že to byl jen hlasitý televizor v jednom z domů.

Když policisté došli k domu, o němž byla řeč, okamžitě pocítili zvláštní napětí. Dům vypadal jako ruina: nakřivo stojící plot, vybledlé dveře, okna pokrytá špínou a prachem. Na první pohled působil prázdně, opuštěně — a přece v sobě skrýval cosi znepokojivého.

Když vstoupili dovnitř, světlo baterek odhalilo ještě podivnější scénu. Podlaha v hlavní místnosti byla téměř zničená, dřevěné desky se drolily, uprostřed zela hluboká trhlina, mířící do černé prázdnoty. Vzduch byl těžký, zatuchlý, jako by dům sám zadržoval dech.

Služební pes najednou ztuhl. Zježila se mu srst, pak vyštěkl — ostře, varovně — a začal škrábat do podlahy přímo u okraje trhliny. Jeho chování bylo neobvyklé, příliš nervózní, příliš jisté. Věděl, že se pod nimi něco nachází.

Policisté si vyměnili pohledy. Jeden z nich pomalu posvítil baterkou dovnitř. Světlo dopadlo na cosi, co jim ztuhlo krev v žilách.

V hlubině ležela postava. Nejasně lidská, ale zkroucená pod nepochopitelným úhlem, jako by ji tam někdo shodil — nebo jako by se pokoušela utéct a selhala. Ruka byla natažena vzhůru, prsty zkřehlé v zoufalém gestu. Obličej zahaloval stín, ale přesto měl každý z přítomných pocit, že na ně odtud někdo pozoruje.

— Musíme se tam dostat… — řekl velitel, ačkoliv sám působil, jako by tomu, co vidí, odmítal uvěřit.

Jenže ve chvíli, kdy udělal krok vpřed, dům tiše zasténal. Trhlina se prodloužila, z prasklin se sesypal prach. Pes znovu zaskučel a ucouvl.

Velitel opatrně posvítil do hlubin ještě jednou.

A tehdy to spatřili — pohyb.

Slabý. Sotva rozeznatelný. Ale skutečný.

— Je… živý? — vydechl jeden z policistů.

Velitel ale zakroutil hlavou:

— To není člověk.

Ticho v domě se najednou stalo hutným, téměř hmatatelným. Z dálky se ozvalo jemné zašustění, jako když se něco vleče po suché zemi. Pes začal výt — ne ze strachu, ale z jakéhosi prastarého, instinktivního zděšení.

A pak se ozvalo to, co nikdo nečekal.

Šepot.

Tichý, táhlý, nereálný. Zněl, jako by přicházel ne z úst živé bytosti, ale přímo z hlubin země. A to, co je vyděsilo nejvíc — každý policista měl pocit, že slyší své vlastní jméno.

Velitel posvítil znovu. Tentokrát světlo dopadlo na stěny trhliny. Byly poškrábané. Dlouhé, hluboké rýhy se táhly dolů i nahoru, jako by se něco pokoušelo vylézt ven. Nebyly to stopy lidských rukou. Bylo v nich něco příliš dlouhého. Příliš nelidského.

— Všichni couvat, hned… — přikázal velitel.

Ale dům to nedovolil. Zevnitř se ozval nový zvuk — tentokrát hlasitější. Něco se tam hýbalo. Rychleji. Blížilo se to k okraji.

A pak to přišlo.

Z temnoty vystřelila stínová silueta. Nejasná, měnlivá, jako by byla složená z kouře, ale zároveň byla pevná. Světlo baterky ji neprobíjelo — mizelo v ní, pohlcováno.

Pes zavyl. Policisté začali ustupovat.

Z trhliny zazněl křik — nízký, bolestný, syčivý. Celý dům se otřásl, sklo v okně prasklo, strop zavrzal. Podlaha u okraje se začala propadat.

— VEN! HNED! — zařval velitel.

Odběhli v poslední chvíli. Když poslední policista vyběhl ven, ozvala se za ním dutá rána. Dům se propadl o několik centimetrů, jako by ho cosi zevnitř nasávalo.

Sousedé vykukovali z oken, nechápali, co se děje. Policisté stáli u branky, lapali po dechu.

Velitel se ohlédl na dům — a v jednom z černých, prázdných oken zahlédl pohyb.

Rychlý. Prudký. Jako by někdo odhrnul neexistující závěs.

— Nikdo… ale opravdu NIKDO se k tomu domu nepřiblíží, dokud nepřijede speciální jednotka, — řekl velitel.

Jenže sotva to dořekl, z domu se znovu ozval ten šepot.

Tentokrát už nezval jménem.

Tentokrát zval všechny.