Lena byla tichá, snaživá a vždy dobře vychovaná dívka. Rodiče byli na ni hrdí, učitelé ji chválili a ona sama měla velké sny – chtěla se stát architektkou. Ve volném čase kreslila domy, plánovala města a představovala si, jak jednou navrhne vlastní budovu.

Ale všechno se změnilo, když potkala Dima – kluka ze sousední třídy. Vysoký, sebevědomý, s očima, které jako by rozuměly každé její myšlence. Trávili spolu celé hodiny v parku, povídali si o budoucnosti, o studiu, o společném životě. Lena věřila, že jejich láska přežije všechno.

Ale po maturitním večírku se jejich sny zhroutily.

Test, dvě čárky a ticho
Bylo léto, krátce po maturitě. Lena si začala všímat, že je jí často špatně, je unavená a necítí se jako obvykle. Těhotenský test jí změnil celý život: dvě jasné čárky. Sedmnáctiletá, bez plánu, bez podpory.

Řekla to Dimovi. Nejdřív mlčel, pak slíbil, že to «nějak vyřeší». Za dva dny zmizel. Nedostupný, žádné zprávy. Později se dozvěděla, že odjel s rodinou do zahraničí a nastoupil na univerzitu v jiném městě. Už se nikdy neozval.

Rodinné zklamání
Lena sebrala odvahu a řekla pravdu rodičům. Reakce byla horší než jakákoliv noční můra. Otec křičel, že je ostuda rodiny, matka jen mlčky plakala. Po dvou dnech ticha jí dali na výběr:

– Potrat, nebo odejdi.

Lena se rozhodla dítě si nechat. A tak jednoho deštivého rána stála před domem s kufrem v ruce. Bez peněz, bez pomoci.

Život od nuly
Přes známou starší paní se dostala do azylového domu pro matky s dětmi. Tam se jí narodil syn – Arťom. Malý, slabý, ale její. Její síla, smysl života.

Lena se nenechala zlomit. Pracovala jako uklízečka v mateřské škole, večer chodila na kurzy, studovala architekturu. Spala málo, jedla skromně, ale nikdy si nestěžovala.

Po několika letech se jí podařilo získat práci v malém architektonickém studiu. Byla pilná, talentovaná, rychle se vypracovala. V pětadvaceti si vzala hypotéku a koupila malý, ale útulný byt.

Arťom vyrůstá
Z Arťoma vyrostl chytrý, milý kluk. Ve škole vynikal v matematice, hrál šachy a rád četl. Lena ho vedla k samostatnosti, úctě a pracovitosti. Na stěně v jejich bytě visely jeho diplomy a její návrhy domů. Byli tým. Dva proti celému světu.

Nečekaný zvonek
Jednoho podzimního večera někdo zazvonil u dveří. Lena se podívala na monitor. Stáli tam její rodiče. Starší, unavení, s očima plnými obav.

– Můžeme dál? – ozvala se matka chvějícím se hlasem.

Lena chvíli váhala. Pak k ní přišel Arťom, dnes už teenager, a zeptal se:

– Mami, to jsou děda a babička?

Stiskla tlačítko.

Co uviděli
V bytě je přivítal teplý čaj, koláč a fotografie. Čistota, klid, úsměv dítěte, které se nebálo mluvit s cizími lidmi. Otec mlčel, matka měla slzy v očích.

– Nevěděli jsme, jak začít, – zašeptala. – Je nám to líto.

Lena seděla tiše. Nezlobila se. Už dávno ne. Nemusela nic říkat – vše bylo vidět. Měla domov, syna, život, který si postavila sama.

Druhá šance
Od toho večera začali rodiče docházet častěji. Přinášeli dárky, zvali Arťoma na výlety, snažili se alespoň částečně dohnat ztracený čas.

Lena je nepřijala okamžitě zpět do života, ale otevřela dveře. Protože odpustit neznamená zapomenout. Znamená být silnější než bolest.