Dnešní den začal pro Margaritu jako každý jiný. Ráno naskočila do přeplněné tramvaje, probíjela se městem do práce a pak celý den strávila za pokladnou v obchodě. Ale v jejím nitru bylo něco jiného. Dnes měl narozeniny její manžel, Nikolaj. Přestože jejich vztah už dávno ztratil jiskru, doufala, že alespoň tento večer bude klidný, možná i trochu slavnostní.

Okolo půl páté odložila pracovní zástěru, oprášila ji od vlasů a prachu a otočila se na kolegyni.

— Nadjo, dnes půjdu dřív, má drahá polovička má narozeniny, tak to, prosím, vezmi za mě, ano?

— Jasně, běž. A pozdravuj ho ode mě, — odpověděla Nadja s přátelským úsměvem.

Margarita šla domů s pocitem napjatého očekávání. V hlavě si přehrávala seznam úkolů: připravit kuře, nachystat saláty, prostřít stůl. Nebylo to nic výjimečného, jen skromná oslava v kruhu nejbližších – manžel, jeho matka, pár přátel, její kamarádka.

Ale právě tenhle večer měl všechno změnit.

Nečekaná role tchyně
Když přišla domů, tchyně – paní Ludmila – už byla v kuchyni. Starší žena s neústupným výrazem ve tváři, známá tím, že nikdy nic neudělá dost dobře, podle ní.

— Doufám, že jsi aspoň trochu uklidila, když máš hosty, — vyštěkla Ludmila hned mezi dveřmi.

— Samozřejmě, všechno je hotové, — odpověděla Margarita klidně, s potlačeným povzdechem.

Udělala maximum. Na stole bylo vše pečlivě připravené. Jídlo, nápoje, čisté talíře, ubrus, skleničky. Hosté začali přicházet kolem sedmé. Nikolaj, jak bývá jeho zvykem, dorazil poslední a hned se ponořil do přání, skleniček a přátelského ruchu.

Ponížení před očima všech
Vše probíhalo klidně. Až do chvíle, kdy Margarita nesla na stůl mísu s uzeninou.

— Ty salátky bys mohla naaranžovat líp. A ty ubrousky! To je jak v jídelně! — zahlásila najednou Ludmila a postavila se. Její hlas sílil s každým slovem.

Margaritě zrudly tváře. Všichni kolem stolu ztichli. I hudba jako by se na okamžik zastavila.

— Udělala jsem, co jsem mohla, — pronesla tiše, ale důrazně.

— Neudělala. Udělala jsi ostudu! — zaznělo a v tu chvíli přišla nečekaná facka.

Tvář se jí stočila na stranu. Lidé kolem ani nedýchali. Kamarádka, Nikolajovi přátelé, dokonce i on sám – všichni stáli jako přimražení. On – muž, který měl chránit, neřekl jediné slovo.

Odpověď, která všechny umlčela
Margarita neudělala scénu. Jen se otočila a odešla z místnosti. Vrátila se za pár minut s krabicí v rukou. Pak otevřela skříň a začala si balit věci. Klidně. Systematicky. Bez slz. Bez výčitek.

— Co to děláš? — ozvala se kamarádka.

— Odcházím, — odpověděla.

— Kam? — promluvil konečně manžel.

Zvedla k němu pohled. Tichý, ale pevný.

— Tam, kde mě nikdo neponižuje. Kde mě nikdo nebije. Kde můžu být člověk.

Nikdo nic neřekl. Nikdo jí nezadržel. Všichni jen tiše stáli. Někteří sklopili zrak. Jiní tiše odcházeli. I Ludmila stála ztuhlá. Beze slov.

Nový začátek
Margarita ten večer odešla. Přespala u kamarádky. Druhý den si našla pronájem. Brzy změnila práci. Život se změnil. Bylo to těžké, ale osvobozující. Nikdo jí už neporoučel, nikdo jí neurážel.

Příběh se rychle rozšířil mezi známé. Někdo ji obdivoval. Jiný ji odsoudil. Ale jedno bylo jisté — Margarita konečně žila podle svých pravidel.

Závěr
Každá žena si zaslouží respekt. Každý den. Nejen při oslavách. Nejen naoko. A pokud tě někdo ponižuje, máš právo odejít. Máš právo říct dost. Máš právo žít jinak.

Facka, kterou Margarita dostala, nebyla koncem. Byla začátkem. Nového života. Svobodného, hrdého a upřímného.