Smích, hovory, cinkání sklenic – všechno zmizelo během jediné vteřiny. V místnosti zavládlo tíživé ticho. Desítky pohledů se upřely na mě.

Stál jsem uprostřed sálu. Celé tělo se mi třáslo – ne zimou, ale potlačovaným vztekem.

— Co se děje? Proč přestala hudba? — zamumlal někdo.

Ale já už nikoho nevnímal.

Viděl jsem jen svou dceru. Mou Annu. Ležela na špinavé rohožce u dveří, schoulená jako opuštěné zvíře.

Pomalu jsem k ní přistoupil, sundal kabát a přikryl jí ramena. Zachvěla se a otevřela oči.

— Tati?.. — zašeptala sotva slyšitelně.

— Jsem tady, zlato. Už je po všem. Nikdo ti už neublíží, — odpověděl jsem a cítil, jak mi po tvářích stékají slzy.

Vtom se ozval posměšný smích.

— Co tady předvádíš, starouši? — zachechtal se její manžel. — Vypadni odsud.

Pomalu jsem se narovnal.

A v tu chvíli se ve mně něco definitivně zlomilo.

Osmnáct měsíců jsem si myslel, že je šťastná. Věřil jsem jejím zprávám: „Mám se dobře, tati.“ „Nemusíš se bát.“ A přitom žila v pekle.

— Ty si říkáš její manžel? — zeptal jsem se tiše.

Ušklíbl se.

— Samozřejmě. A ví, kam patří.

Ta slova mě bodla přímo do srdce.

— Patří mezi lidi, kteří ji milují. Ne pod tvoje nohy, — odpověděl jsem pevně.

Hosté začali být nervózní. Někteří odkládali sklenice, jiní se dívali do země.

— Myslíš, že mě zastrašíš? — vyštěkl. — Kdo si vůbec myslíš, že jsi?

— Jsem její otec. A dnes ji odtud odvedu.

Zasmál se.

— Bez mě nic nezvládne. Nemá nic. Jsem její jediná šance.

Anna se pokusila vstát, ale bolest ji srazila zpět.

Uviděl jsem modřiny na jejích rukou i krku.

— Co jsi jí udělal? — zašeptal jsem.

— Sama si za to může, — pokrčil rameny.

V sále někdo zalapal po dechu.

A tehdy jsem zakřičel.

— VŠICHNI VEN!

Místnost ztichla.

— Bavíte se, zatímco tady někdo trpí? Překračovali jste ji, jako by nebyla člověk! — křičel jsem.

Lidé začali odcházet. Jeden po druhém. Bez slov.

Za pár minut jsme zůstali sami.

On zbledl.

— Budeš toho litovat. Mám známosti, — zasyčel.

Vytáhl jsem telefon.

— Policie. Záchranka. Právník. Už jedou.

Ztratil barvu.

— Lžeš…

— Brzy se přesvědčíš.

Chtěl utéct, ale zastoupil jsem mu cestu.

— Neodejdeš, dokud nezaplatíš za to, co jsi udělal.

Za deset minut přijela policie.

Annu odvezli do nemocnice.

Jeho odvedli v poutech.

V sanitce mi stiskla ruku.

— Myslela jsem, že už nepřijedeš… — zašeptala.

— Odpusť mi. Měl jsem to poznat dřív, — řekl jsem.

V nemocnici odhalili pravdu.

Bití. Manipulace. Izolace. Zakazoval jí kontakt s rodinou. Říkal jí, že bez něj není nic.

Začala tomu věřit.

Skoro se zlomila.

Ale napsala mi: „Tati, pomoz mi.“

Ta dvě slova jí zachránila život.

Dnes žije se mnou. Uzdravuje se. Učí se znovu smát.

Někdy se v noci budí s pláčem.

Sednu si k ní a řeknu:

— Jsi v bezpečí. Jsem tady.

A vám, kdo to čtete, chci říct:

Pokud se vaše dítě změní.
Pokud zmlkne.
Pokud se uzavře —

neignorujte to.

Láska není strach.
Láska není kontrola.
Láska není bolest.

A když vám někdo napíše:
„Prosím, pomoz mi.“

Nečekejte.

Možná zachraňujete život.