Když jsem otevřela dveře, stála přede mnou dvě policejní postavy. Muž a žena. Vážní, soustředění, bez jediného náznaku úsměvu.

— „Jste paní Collinsová?“ zeptal se muž.

— „Ano… co se stalo?“ odpověděla jsem tiše.

Už v tu chvíli jsem cítila, že se něco stalo. Matka to prostě pozná.

— „Přišli jsme kvůli vašemu synovi. Kvůli Jaxovi.“

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

Pozvala jsem je dovnitř. Ruce se mi třásly. V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře.

Udělala jsem někde chybu? Je v problémech? Zatknou ho?

Jax vyšel ze svého pokoje rozcuchaný, v roztaženém tričku, s růžovým čírem trčícím do všech stran.

— „Mami, co se děje?“ zeptal se klidně.

Policistka se na něj zadívala.

— „Ty jsi ten chlapec, který včera našel dítě v parku?“

— „Ano,“ odpověděl bez váhání. „Byl jsem to já.“

Posadili jsme se do obýváku.

Ptali se dlouho.

Kde byl.
Proč tam šel.
Koho viděl.
Co přesně udělal.
Jak dlouho tam zůstal.

Jax odpovídal klidně, bez výmluv.

— „Slyšel jsem pláč. Myslel jsem, že je to zvíře. Pak jsem viděl miminko. Bylo skoro zmrzlé. Sundal jsem bundu a zavolal pomoc.“

— „Proč jsi neutekl?“ zeptala se policistka.

— „Protože by zemřelo,“ řekl tiše.

Nastalo ticho.

Policista zavřel zápisník.

— „Jaxi… zachránil jsi mu život.“

Zatajil se mi dech.

— „Lékaři potvrdili, že bez tebe by nepřežilo noc.“

Slzy mi stékaly po tvářích.

Můj syn. Ten, kterého lidé soudili podle vzhledu. Ten, kterého si mnozí nevšímali.

A přesto byl hrdina.

Pak ale přišla další věta.

— „Našli jsme matku dítěte.“

Ztuhla jsem.

— „Je to nezletilá dívka. Bez domova. Vyděšená. Řekla, že jí Jax pomáhal už předtím.“

Podívala jsem se na něj.

— „Ty jsi o tom věděl?“

Přikývl.

— „Nosil jsem jí jídlo. Nikdo jiný se o ni nezajímal.“

— „Proč jsi mi to neřekl?“ zašeptala jsem.

— „Nechtěl jsem tě zatěžovat,“ odpověděl.

O týden později jsme ji navštívili v nemocnici.

Držela v náručí své dítě.

— „Děkuju ti,“ řekla Jaxovi. „Bez tebe bych to nezvládla.“

On se jen usmál.

— „Nejsi špatná. Jen jsi byla sama.“

Ten den jsem pochopila, že můj syn dospěl.

Ne podle věku.
Ale podle srdce.

Město se brzy dozvědělo celý příběh.

Noviny psaly:

„Punkový anděl“
„Hrdina s čírem“
„Chlapec, který zachránil život“

Lidé, kteří se mu dřív smáli, ho teď zdravili.

A já…

Už nikdy nehodnotím lidi podle vzhledu.

Když dnes vidím jeho růžové vlasy a koženou bundu, vidím odvahu, laskavost a obrovské srdce.

Hrdina někdy nevypadá jako z filmu.

Někdy má piercing, hlasitou hudbu v uších a odvahu udělat správnou věc.

A já jsem hrdá, že jsem jeho máma.