Položila jsem kabelku na zem, sundala boty, opatrně pověsila kožich na věšák — jako bych se s ním loučila — a teprve potom jsem se podívala na syna.

— Marku, — řekla jsem tiše. — Pamatuješ si, kdy ses mě naposledy zeptal, jak se mám?

Zarazil se.

— Kdy ses naposledy zajímal, jestli mě bolí záda po práci? Jestli nejsem pořád unavená? Jestli mám sílu každé ráno vstát? — pokračovala jsem.

— Mami, o co jde?.. — zamumlal.

— Jde o to, že pro vás nejsem člověk, ale bankomat, — odpověděla jsem klidně. — Ne matka. Ne žena. Jen zdroj peněz.

Emma si odkašlala a odešla do kuchyně. Zůstali jsme sami.

— Celý život jsem žila pro vás, — řekla jsem. — Odříkala jsem si dovolené, léčení, hezké oblečení. Pamatuješ, jak ses mi ve škole smál kvůli starému kabátu? Řekla jsem, že mi to nevadí. Ale bolelo mě to.

Sklopil oči.

— Pracovala jsem bez nemocenské, bez volna, s horečkou. Protože „syn potřebuje pomoct“. Protože „děti mají těžké období“. Vy ho máte pořád. Já nikdy.

Hlas se mi zlomil.

— Když zemřel tvůj otec, zůstala jsem na všechno sama. Přísahala jsem si, že vám nic nebude chybět. Ale netušila jsem, že začnu chybět sama sobě.

Setřela jsem slzu.

— Ten kožich není o luxusu, — řekla jsem. — Je o tom, že jsem si poprvé vybrala sebe. Ve dvaapadesáti letech.

— Ale jsme přece rodina… — zašeptal.

— Rodina znamená oporu na obě strany, — odpověděla jsem. — Ne jen povinnost matky.

Sedl si a zakryl si obličej.

— Nevěděl jsem, že ti je tak těžko…

— Protože jsem si nikdy nestěžovala, — řekla jsem. — Usmívala jsem se. A vy jste si zvykli.

Ten večer jsme skoro nejedli.

Za pár dní mi zavolal.

Bála jsem se to vzít.

— Mami… chtěl jsem se omluvit.

Mlčela jsem.

— S Emmou jsme si promluvili. Máš pravdu. Přehnali jsme to. Najdeme řešení sami.

Cítila jsem úlevu.

Uplynul měsíc. Pak další.

Už nechtěl peníze. Volal jen tak. Přijížděl častěji. Vozil nákup. Jednou mi zaplatil vyšetření.

— Změnila ses, — řekl jednou.

— K horšímu?

— Ne. K lepšímu. Jsi živá.

Začala jsem žít znovu.

Chodím plavat. Kupuji si hezké věci. Byla jsem v lázních. Dopřeju si kávu bez výčitek.

A děti mě neopustily.

Začaly si mě vážit.

Láska není oběť.

Láska je respekt.

Je mi 52.

A už nejsem „pohodlná“.

Jsem sama sebou.