Až do večera, kdy mě pozval na večeři se svou matkou. Už po půl hodině jsem pochopila, že v tomhle domě nemám co dělat.

S Danielem jsme se sestěhovali poměrně rychle. Bylo nám přes třicet, oba jsme měli práci, zkušenosti, za sebou několik vztahů. Nepůsobilo to jako nerozvážné rozhodnutí. Pracoval v IT, byl klidný, nekouřil, nepil, vážil si pořádku. Bydleli jsme v jeho bytě a já si myslela, že stavíme něco skutečného.

Jednoho večera mi řekl:

„Líno, co kdybych pozval mámu na večeři? Rád bych vás seznámil. Je trochu přísná, bývala učitelkou, ale věřím, že si tě oblíbí.“

Souhlasila jsem. Koupila jsem dezert, oblékla si jednoduché šaty a snažila se působit přirozeně. Byla jsem nervózní, ale říkala jsem si, že je to normální.

Přišla přesně v sedm. Vešla sebejistě, rozhlédla se po bytě jako inspektor. Zastavila se u botníku, u police s knihami, pak bez slova zamířila do kuchyně.

U stolu seděla rovně, ruce složené, pohled ostrý.

„Tak dobře,“ řekla. „Řekněte mi něco o sobě.“

Začala jsem mluvit o své práci v logistice.

„A máte stálý příjem?“ přerušila mě. „Smlouvu máte oficiální?“

Znejistěla jsem, ale odpověděla jsem klidně.

„Ano. Jsem samostatná.“

Daniel mlčel.

„A byt?“ pokračovala. „Máte vlastní, nebo jste se hned nastěhovala sem?“

„Mám svůj,“ odpověděla jsem. „Pronajímám ho.“

Přikývla.

„Jen nechceme překvapení. Některé ženy se nejdřív tváří nezávisle a pak si sednou chlapovi na krk.“

Zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem se zůstat klidná.

Pak přišly další otázky.

Byla jsem vdaná? Proč jsem se rozešla? Jak jsou na tom rodiče? Piju? Mám dluhy? Chci děti?

Daniel mlčel. Díval se do talíře.

„A kdy plánujete děti?“ zeptala se najednou.

„Až přijde správný čas,“ odpověděla jsem.

„A kdy to bude?“ zúžila oči. „Po čtyřicítce? To už je pozdě. Můj syn potřebuje rodinu.“

Podívala jsem se na Daniela. Nic.

„Nemyslíte, že je to trochu osobní?“ zeptala jsem se tiše.

„Ne,“ odsekla. „Je to moje povinnost.“

Pak přišla rána.

„Milujete ho vůbec? Nebo vám jde jen o pohodlí?“

Srdce se mi rozbušilo.

„Tohle je už moc,“ řekla jsem.

„Moc? A bydlet bez svatby není moc?“ ušklíbla se. „Za nás se takové ženy nazývaly jinak.“

Daniel stále mlčel.

V tu chvíli jsem pochopila všechno.

Nešlo o ni.

Šlo o něj.

O to, že mě nebrání. Že se schovává. Že se bojí.

Vstala jsem.

„Děkuji za večeři. Odcházím.“

„Kam?“ vyjela na mě.

„Domů.“

„Ty bydlíš s mým synem!“

Podívala jsem se na Daniela.

„Řekneš něco?“

Pokrčil rameny.

„Nedělejme z toho drama…“

Usmála jsem se hořce.

„Pro tebe to drama není. Pro mě je to varování.“

Vzala jsem si věci a odešla.

Venku byla zima. Třásla jsem se. Ne jen chladem. Zklamáním.

Celou noc jsem nespala.

A další dny mi psal.

„Promiň.“
„Pojďme si promluvit.“
„Máma to nemyslela zle.“

Neodpověděla jsem.

Po týdnu jsem si přišla pro poslední věci.

„Opravdu odcházíš?“ zeptal se.

„Ano.“

„Kvůli mámě?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Kvůli tobě.“

Nechápal.

A možná nikdy nebude.

Dnes vím jedno:

Nejhorší signály nejsou křik a hádky.

Jsou to chvíle, kdy tě někdo ponižuje — a ten, kdo by tě měl chránit, mlčí.

A proto jsem odešla.

Ne od jeho matky.

Od slabého muže.