Stála jsem uprostřed luxusního sálu, pod obrovským křišťálovým lustrem, zatímco mi po vlasech a tváři stékalo drahé červené víno. Bylo studené. Lepivé. Ponižující.

Kolem mě se ozýval smích.

Tichý. Zlomyslný. Pohrdavý.

Pro ně jsem byla jen chybou minulosti. Ostudou. Důkazem toho, že se někdo může „nepovést“.

Můj otec, Richard Sterling, se na mě podíval s odporem.

— Říkal jsem ti, že sem už nikdy nemáš chodit, — zasyčel. — Vypadáš jako bezdomovec. Jak ses sem vůbec dostala?

— Přišla jsem kvůli oznámení, otče, — odpověděla jsem klidně.

— Kvůli oznámení? — rozesmál se. — My dnes slavíme úspěch století. Ne tvé selhání! Ochranka!

Moje matka, Viktorie, se jen usmála.

— Nech ji. Ať vidí, jak dobře se nám bez ní daří.

Sestra Bianca ke mně přistoupila blíž.

— Musíš mít žízeň, Eleno, — řekla sladce. — Tolik let na ulici…

A pak mi vylila víno na hlavu.

Lidé zalapali po dechu. Někdo se zasmál.

— Ups, uklouzla mi ruka, — ušklíbla se. — To víno stojí víc než celý tvůj kabát.

Stála jsem tam, mokrá, ponížená, ale uvnitř klidná.

Protože jsem znala pravdu.

— Vyveďte ji ven, — poručil otec.

Dva muži v černém ke mně udělali krok.

— Počkejte, — řekla jsem tiše. — Ještě chvíli.

— Cože? — zavrčel otec.

Vytáhla jsem telefon.

— Tomáši? Už jsem tady. Můžeš začít.

Za půl minuty se otevřely dveře.

Dovnitř vstoupila skupina lidí v oblecích. Právníci. Účetní. Manažeři.

V čele šel starší muž.

— Dobrý večer, pane Sterlingu, — pronesl klidně.

Otec zbledl.

— Co tu děláš?

— Přišel jsem oznámit dokončení prodeje akcií.

— Ano! Skvělá dohoda! — pochlubil se otec.

— Novým majitelem většiny podílu je…

Podíval se na mě.

— Slečna Elena Sterlingová.

V sále zavládlo ticho.

— To není možné… — zašeptala matka.

— Ona je chudá! — vykřikla Bianca.

Sundala jsem mokrý kabát.

Pod ním byl elegantní kostým.

— Byla jsem chudá, — řekla jsem klidně. — Pracovala jsem. Studovala. Budovala firmu od nuly. Zatímco vy jste se bavili.

Právník rozložil dokumenty.

Vše bylo pravé.

Otec se sesunul na židli.

— Udělala jsi to schválně…

— Ano, — přikývla jsem. — Aby sis uvědomil, jaké to je být nikým.

— Odpusť mi…

— Omluva nevrátí dětství, — odpověděla jsem.

Obrátila jsem se k hostům.

— Večírek skončil. Od zítřka firmu vedu já.

Lidé mlčky odcházeli.

Matka ke mně přišla naposledy.

— Můžeme to napravit…

— Ne, — řekla jsem tiše. — Ale můžete se s tím naučit žít.

Vyšla jsem ven do deště.

Poprvé v životě svobodná.

Ne kvůli pomstě.

Kvůli sobě.