Na pohotovost vtrhli dva vyděšení teenageři.

Táhli s sebou muže v promočeném, špinavém oblečení. Z jeho těla byl cítit alkohol, chlad a zatuchlina. Obličej měl tmavý, téměř namodralý. Rty bez barvy. Oči obrácené v sloup.

Dýchal jen občas. Přerývaně. Jako by bojoval o každý nádech.

Chlapci ho položili na studenou dlažbu a beze slova utekli.

Muž zůstal ležet nehybně.

Službu konající lékař se na něj sotva podíval.

— Zase nějaký bezdomovec… Zavolejte ochranku. Ať ho odnesou ven.

Eva, uklízečka, stála opodál s mopem v ruce.

Nemohla od něj odtrhnout oči.

Viděla vystouplé žíly na krku. Nepřirozený pohyb hrudníku. Slabý puls.

Poznala to okamžitě.

Zástava srdce.

Tělo se náhle zachvělo. Muž přestal dýchat úplně.

Eva ani na vteřinu nezaváhala.

Odhodila mop, popadla kancelářský nůž, rozřízla košili a položila ruce na jeho hruď.

Začala masáž srdce.

Silně. Rytmicky. Vytrvale.

Počítala v duchu, aby neztratila tempo.

Nic.

Sekundy ubíhaly.

Minuty.

Pak se hrudník nepatrně zvedl.

Muž se nadechl.

Jednou.

Podruhé.

Slabě, ale žil.

V tu chvíli vběhl do místnosti primář.

— Co to má znamenat?! — zařval. — Okamžitě přestaňte! Nemáte žádné vzdělání! Můžete ho zabít!

Eva ho ignorovala.

Soustředila se jen na dech pacienta.

— Jestli zemře, půjdete do vězení! — křičel dál. — Víte vůbec, kdo to je?!

A právě tehdy se ozval monitor.

Píp.

Znovu.

A znovu.

Srdeční rytmus.

Na obrazovce se objevila zelená křivka.

Život.

Celá pohotovost ztichla.

— To není možné… — zašeptala sestra.

Primář zbledl.

Rychle muže vyšetřil.

— Stabilní… — zamumlal. — On se vrátil…

Pacienta okamžitě převezli na jednotku intenzivní péče.

Když ho odváželi, na okamžik otevřel oči.

Podíval se přímo na Evu.

V jeho pohledu byla vděčnost.

A bolest.

Pak znovu upadl do bezvědomí.

Eva se sesunula ke zdi.

Rozplakala se.

Později k ní přišel primář.

— Kdo vlastně jste? — zeptal se tiše.

— Bývala jsem zdravotní sestra… — odpověděla. — Před třiceti lety. Pak oddělení zavřeli. Nikdo mě už nechtěl.

— Proč jste to neřekla?

— Protože uklízečka nikoho nezajímá.

O několik hodin později se v nemocnici objevila ochranka.

A s nimi elegantní muž a žena.

— Hledáme Karla Novotného — řekl muž. — Mého bratra.

Primář ztuhl.

To jméno znal každý.

Majitel jedné z největších firem v zemi.

Zmizel před dvěma dny.

Muž, kterého chtěli vyhodit na ulici…

Byl milionář.

Později vyšlo najevo, že byl unesen.

Zbit.

Okraden.

Vyhozen na okraj města.

Bez pomoci.

Bez telefonu.

Bez peněz.

Kdyby Eva nezasáhla…

Zemřel by.

Druhý den primář přišel do skladu.

— Omlouvám se — řekl a sklonil hlavu. — Mýlil jsem se.

— Chceme vás zpátky. Jako hlavní sestru.

Nová smlouva.

Respekt.

Důstojnost.

O týden později ji navštívil i Karel.

Přinesl květiny.

A obálku.

Uvnitř byly klíče od bytu.

A dopis:

„Dala jste mi život. Já vám vracím budoucnost.“

Eva pochopila, že skutečná hodnota člověka se neměří titulem ani penězi.

Ale srdcem.