Moje dítě…
Moje malé miminko…

Cítila jsem, jak mi s každou vteřinou uniká život.

— Prosím… — zašeptala jsem. — Pomozte mi někdo…

Ale odpovědí bylo jen ticho a lhostejné pohledy.

Dave stál opodál a díval se na mě, jako bych byla kus odpadu.

— Vstaň, — řekl chladně. — Udělala jsi tu nepořádek.

— Je mi špatně… — sotva jsem popadla dech. — Potřebuji do nemocnice…

— Přestaň hrát divadlo, — ozvala se jeho matka. — Vždycky jen problémy. Nejdřív těhotenství, teď tohle.

V tu chvíli mi došlo, že pro ně nejsem člověk. Jsem jen věc. Něco, co se dá použít a potom vyhodit.

Snažila jsem se zvednout, ale nohy mě neposlouchaly. Před očima se mi zatmělo.

A pak jsem si vzpomněla.

Na svého otce.

Na muže, který mě vždy chránil.

Zvedla jsem hlavu a podívala se Daveovi přímo do očí.

— Zavolej… mému otci.

Zasmál se.

— Proč? Aby ten vesnický hlupák přijel a brečel?

— Zavolej mu. Hned.

V mém hlase už nebyla prosba. Byla v něm síla.

Na okamžik zaváhal, pak vzal telefon.

— Haló, — zavrčel. — Přijeď si pro svou dceru. Zase dělá scény.

Zavřela jsem oči.

Prosím… přijď včas…

Za patnáct minut zazvonil zvonek.

Dave šel otevřít.

Ve dveřích stáli tři muži v oblecích.

A mezi nimi můj otec.

Nevypadal jako unavený farmář, kterého znali.

Byl klidný, pevný, sebejistý.

— Kde je moje dcera? — zeptal se chladně.

Dave ztuhl.

Otec vešel dovnitř a uviděl mě ležet v krvi.

Na vteřinu se mu změnil výraz.

Pak jen tiše řekl:

— Zavolejte lékaře. Okamžitě.

Jeden z mužů už vytáčel číslo.

Druhý fotil důkazy.

— Co si to dovolujete?! — křičela tchyně. — To je náš dům!

— Byl, — odpověděl otec klidně.

Poklekl ke mně a vzal mě za ruku.

— Odpusť mi, holčičko… Myslel jsem, že jsi šťastná.

— Tati… — zašeptala jsem.

— Jsem tady. Už se tě nikdo nedotkne.

Přijela sanitka.

Odvezli mě do nemocnice.

Později jsem se dozvěděla pravdu.

Můj otec nebyl obyčejný farmář.

Vlastnil velkou stavební firmu.

Měl vliv. Měl moc. Měl prostředky.

Ten večer začalo vyšetřování.

Domácí násilí.
Ublížení na zdraví.
Zabránění pomoci.
Psychický teror.

Dave byl zatčen.

Jeho matka křičela, prosila, plakala.

Marně.

V nemocnici jsem strávila tři týdny.

Moje dítě přežilo.

Když mi lékař řekl, že je v pořádku, rozplakala jsem se štěstím.

Začala jsem nový život.

Bez strachu.
Bez bolesti.
Bez ponížení.

A Dave pochopil příliš pozdě:

Zničil nejen mě.

Zničil sám sebe.