Byla to moje poslední naděje. Naděje pro mě. Naděje pro mé dítě.

Ten večer se všechno změnilo.

Moje matka, Carol, stála u stolu a dívala se na kartonovou krabici s penězi. Její pohled nebyl plný lásky ani starosti. Byl chladný. Vypočítavý. Plný chamtivosti.

„Takové množství peněz nemůže mít doma obyčejná holka,“ řekla a natáhla ruku ke krabici. „Odnesu to do banky.“

Okamžitě jsem se postavila před ni.

„Ne,“ vykřikla jsem roztřeseným hlasem. „To jsou peníze na léčbu. Nech je být.“

Její tvář se náhle změnila. Zmizela maska starostlivé matky. Objevila se jiná žena. Tvrdá. Zlá. Bezcitná.

„Já jsem tě vychovala,“ zasyčela. „Dlužíš mi. Myslíš, že si to necháš?“

„Nikdy jsi mi nepomohla,“ zašeptala jsem. „Prosím… odejdi.“

„Nikdy!“ vykřikla.

V záchvatu vzteku popadla těžnou kovovou tyč, která držela květinovou dekoraci.

„Mami, prosím, ne!“ křičela jsem.

Nezastavila se.

Rozmáchla se plnou silou.

Ozval se děsivý zvuk, když kov narazil do mého břicha.

Nejdřív jsem necítila nic. Jen prázdnotu. Pak přišla bolest. Strašná. Pálivá. Nesnesitelná.

Spadla jsem na zem.

Cítila jsem, jak mi po nohách teče teplá tekutina. Nebyla to jen voda. Byla to krev.

„Moje dítě…“ zašeptala jsem.

Všechno potemnělo.

Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče. Světlo mě oslepovalo. Nad mou postelí stál lékař s unaveným výrazem.

„Doktore…“ zašeptala jsem. „Moje dcera… žije?“

Chvíli mlčel.

„Ano,“ odpověděl nakonec. „Podařilo se nám ji zachránit. Je ve vážném stavu, ale bojuje.“

Rozplakala jsem se.

Žila.

Moje malá holčička žila.

„A já?“ zeptala jsem se tiše.

„Měla jste vážná zranění,“ vysvětlil. „Přišla jste o hodně krve. Měla jste štěstí.“

Štěstí…

To slovo bolelo.

Za pár hodin přišla policie.

Vypověděla jsem všechno.

Každé slovo. Každou vzpomínku. Každou bolest.

Moje matka byla zatčena.

Obviněna z pokusu o vraždu.

Poprvé jsem svou dceru viděla o tři dny později.

Ležela v inkubátoru. Malinká. Křehká. Připojená k přístrojům.

Moje srdce se téměř roztrhlo.

„Promiň,“ šeptala jsem. „Nikdy už tě nenechám ublížit.“

Sestřička se usmála.

„Je silná. Jako vy.“

Soud začal o měsíc později.

Moje matka seděla v lavici obžalovaných, upravená a chladná.

„Byla to nehoda!“ křičela. „Nechtěla jsem jí ublížit!“

Podívala jsem se jí do očí.

„Chtěla jsi peníze,“ řekla jsem klidně. „A málem jsi mi vzala dítě.“

Soudce vynesl rozsudek:

Dvanáct let vězení.

Bez možnosti podmínečného propuštění.

Uplynul rok.

Moje dcera udělala první kroky.

Řekla své první „mami“.

Smála se.

Žila.

A já s ní.

Přátelé, kteří mi tehdy pomohli, se stali mou skutečnou rodinou.

Moje matka zůstala v minulosti.

Už nemá místo v mém životě.

Protože skutečná matka chrání.

Neubližuje.

A já dnes vím:

Přežily jsme.

A už nás nikdo nikdy nezlomí.