Když volala do pily, její hlas byl tichý a nejistý. Nežádala o slevu, nestěžovala si. Chtěla jen, aby kamna hořela alespoň během nejchladnějších nocí.

Ráno však před jejím domem zastavil velký nákladní vůz. Mnohem větší, než čekala. Dělníci bez jediného slova začali vykládat dřevo. Hromada rostla a rostla. Nena cítila, jak se jí svírá srdce. Věděla, že si to nemůže dovolit.

Se slzami v očích prosila řidiče, aby zastavil a odvezl přebytek zpět. Podala mu všechny peníze, které měla připravené. Bylo to všechno, co vlastnila.

Řidič však zavrtěl hlavou.

„Tohle není omyl,“ řekl klidně. „Je to od vašeho syna.“

Ta slova ji zasáhla jako blesk.

„Od syna?“ zašeptala. „Ale… můj syn je pryč už dvacet let…“

Muž se na ni podíval vážně.

„Ne. Žije. A nikdy na vás nezapomněl.“

Nena se sesunula na zem. Ruce se jí třásly, dech se jí zadrhl. Všechny vzpomínky se jí vrátily najednou.

Před dvaceti lety zůstala sama s malým chlapcem. Manžel zemřel při nehodě. Peníze zmizely. Pomoc nepřišla.

Pracovala kdekoliv — jako uklízečka, pradlena, pomocnice. Jen aby její syn měl co jíst a v čem chodit.

V zimě seděli u starých kamen pod jednou dekou. Ona mu dávala poslední kousek chleba a říkala:

„Neboj se, já už jsem jedla.“

A přitom hladověla.

Když mu bylo patnáct, odjel studovat do města. Prodala poslední krávu, aby mu mohla zaplatit cestu.

Pak přišla ticho. Dopisy přestaly chodit. A jednoho dne jí řekli, že zmizel.

Plakala celé roky.

Pak už neměla sílu.

Řidič jí podal složený lístek.

„Vzkázal vám tohle.“

Rozložila papír.

„Mami, promiň, že jsem tu nebyl. Dnes je řada na mně, abych se o tebe postaral. Ty jsi mi dala život — já ti dám teplo.“

Slzy jí stékaly po tvářích.

O dva dny později přijelo jiné auto.

Vystoupil z něj muž se šedivými vlasy a unaveným pohledem. Stál u brány a nevěděl, co říct.

„Mami…“

Vyšla ven bosá, aniž cítila chlad. Objali se. Dvacet let bolesti zmizelo během vteřiny.

„Promiň, že jsem ti nedala lepší život,“ plakala.

„Dala jsi mi všechno,“ odpověděl. „Sílu. Lásku. Víru.“

Od té doby je v jejím domě teplo.

Kamna nikdy nevyhasnou. V lednici je jídlo. V domě je světlo.

A hlavně — její syn je doma.

Každé ráno jí přinese čaj.

Každý večer se zeptá:

„Mami, není ti zima?“

A ona se usměje:

„Ne, synku. Mám teplo. V srdci i v domě.“