„Cože?“ vydechl. „Jak… jak prosím? Ty… souhlasíš?“
Olga se na něj klidně podívala. Její pohled byl tichý, hluboký a zvláštním způsobem pevný. Už v něm nebylo překvapení, bolest ani strach. Jen zvláštní klid, který ho znervózňoval víc než křik.
„Ano, Dmitriji,“ odpověděla tiše. „Souhlasím.“
V místnosti zavládlo dusivé ticho. Dokonce i hodiny na chvíli jakoby ztratily svůj rytmus. Jekatěrina zůstala sedět s otevřenými ústy a pomalu odložila telefon.
„Mami…“ zašeptala.
Dmitrij se nervózně pousmál. „No… to jsem nečekal. Myslel jsem, že se budeš hádat. Nebo že budeš plakat.“
Olga se lehce pousmála. Byl to však úsměv bez radosti.
„Dřív bych možná plakala,“ řekla klidně. „Dřív bych se ptala, čím jsem se provinila. Dřív bych ti vysvětlovala, kolik let jsem věnovala této rodině. Ale dnes… dnes už nemám potřebu.“
Dmitrij znejistěl. „Co tím myslíš?“
Olga odložila příbor, otřela si ruce do ubrousku a narovnala se na židli.
„Víš,“ začala pomalu, „osmnáct let jsem se starala o tento dům. O tebe. O naši dceru. Vařila jsem, prala, žehlila, utěšovala, když jsi měl problémy v práci. Vzdala jsem se své kariéry, protože jsi řekl, že rodina je důležitější.“
Jekatěrina se na matku zadívala se slzami v očích.
„Nikdy jsem ti to nevyčítala,“ pokračovala Olga. „Nikdy jsem nepočítala hodiny ani peníze. Protože jsem věřila, že jsme tým.“
Dmitrij se ošil.
„Ale dnes,“ řekla tiše, „jsi mi řekl, že jsem vlastně jen někdo, koho je potřeba finančně kontrolovat.“
„To jsem tak nemyslel!“ vyhrkl rychle.
„Možná ne,“ přikývla Olga. „Ale tak to znělo.“
Zvedla se od stolu a pomalu přešla k oknu. Venku padal jemný sníh a světla lamp se v něm třpytila jako drobné slzy.
„Dobře,“ zopakovala. „Budeme mít oddělené finance.“
Dmitrij si oddechl. „Vidíš? Věděl jsem, že pochopíš, že je to rozumné.“
Olga se otočila.
„Ale i já budu mít svůj rozpočet,“ dodala klidně.
„Jaký rozpočet?“ nechápal.
„Můj,“ odpověděla. „Od zítřka se vracím do práce. Už mám domluvené místo. Vzpomínáš si na moji starou kolegyni Annu? Pomohla mi.“
Dmitrij zbledl.
„Počkej… ty… bez konzultace se mnou?“
„Stejně jako ty jsi se mnou nekonzultoval tohle,“ odpověděla jemně.
Jekatěrina se usmála přes slzy. „Mami, to je skvělé.“
Olga k ní přišla a pohladila ji po vlasech.
„A ještě něco,“ dodala.
Dmitrij polkl. „Co ještě?“
„Od teď si budeme dělit i domácí práce,“ řekla klidně. „Vaření, úklid, praní. Všechno. Každý si zaplatí své věci. A každý se postará o svůj podíl.“
„To… to přece…“ začal protestovat.
„Je to spravedlivé,“ přerušila ho. „Přesně jak jsi říkal.“
Znovu se posadila ke stolu a vzala si sklenici vody.
„Víš, Dmitriji,“ řekla tiše, „celé roky jsem žila pro nás. Teď začnu žít i pro sebe.“
V jeho očích se objevila nejistota. Poprvé po mnoha letech měl pocit, že ztrácí kontrolu.
„Nechci tě ztratit,“ zašeptal.
Olga se na něj dlouze podívala.
„To záleží jen na tobě,“ odpověděla. „Jestli chceš manželku, nebo jen účetní položku ve svém rozpočtu.“
V místnosti opět zavládlo ticho. Tentokrát však nebylo napjaté. Bylo plné pravdy, kterou už nešlo ignorovat.
Jekatěrina pomalu vstala.
„Můžu pomoct uklidit,“ řekla tiše.
Olga se usmála. Opravdově.
„Děkuju, zlatíčko.“
Dmitrij zůstal sedět, hleděl na chladnoucí talíř a poprvé pochopil, že jeho „rozumné rozhodnutí“ otevřelo dveře, které už možná nikdy nepůjdou zavřít.
A zatímco venku dál tiše padal sníh, v jejich domě začínala nová kapitola. Ne ta, kterou si Dmitrij naplánoval… ale ta, kterou si Olga konečně vybrala sama.