Malá dívčí dlaň byla pevně sevřená v pěst. Pomalu, s námahou, jako by bojovala s bolestí, rozevřela prsty… a podala mu něco, z čeho mu přeběhl mráz po zádech.

Na dlani ležel tenký zlatý řetízek. Na něm malý přívěsek ve tvaru srdce, prasklý napůl.

Ale nešlo jen o šperk.

Uvnitř byla fotografie.

Starý, vybledlý snímek, s ošoupanými okraji.

Byl na něm on.

Ivan.

Mladší, o mnoho let. Usmíval se. Vedle něj stála žena, kterou kdysi miloval… a navždy ztratil.

— Co… co to je? — zašeptal nevěřícně.

Dívka slabě zakašlala. Její hruď se chvěla.

— Strýčku… — vydechla sotva slyšitelně. — Ty jsi… Ivan, že?

Ucouvl, jako by ho zasáhl elektrický proud.

— Odkud mě znáš? — vyhrkl.

Zavřela oči, jako by jí docházely síly.

— Maminka… říkala… — zašeptala. — Když se jí něco stane… mám tě najít…

Ivanovi se rozklepaly ruce.

— Jaká maminka?.. — zachraptěl.

— Anna… — vydechla.

Svět se mu zhroutil.

To jméno neslyšel roky.

— Anna… žije? — zeptal se chraplavě.

Dívka zavrtěla hlavou.

Slzy jí stékaly po tváři.

— Ne… nehoda… nemocnice… já utekla… hledala jsem tě…

V hrudi ho bodlo.

Tehdy odešel.

Myslel si, že je to správné.

Netušil, že po sobě nechal dítě.

— Ty… ty jsi moje? — zašeptal.

Podívala se na něj velkýma, smutnýma očima.

— Maminka říkala… že jsi můj táta…

Ivan ji okamžitě objal.

— Promiň… prosím… já nevěděl… — šeptal.

— Bávala jsem se… že mě nebudeš chtít… — vzlykla.

— Nikdy. Už tě neopustím. Slibuji.

Rychle vytáhl telefon.

— Prosím, pošlete sanitku… dítě je zraněné…

Podíval se na ni.

— Vydrž. Jsem tady.

Slabě se usmála.

— Opravdu?..

— Navždy, — odpověděl pevně.

V dálce zazněla siréna.

A Ivan poprvé po mnoha letech pochopil, že dostal druhou šanci.

Šanci napravit minulost.

Šanci být otcem.

Šanci začít znovu.