Před jejím domem stála dlouhá kolona luxusních černých SUV. Lesklé karoserie, tmavá skla, muži v oblecích s vysílačkami v rukou… Vypadalo to spíš jako scéna z filmu než skutečný život.

„Co se to děje?..“ zašeptala a instinktivně si položila ruku na břicho.

Srdce se jí rozbušilo. Hlavou jí proběhly desítky děsivých myšlenek.

Jsou tady kvůli mně? Stalo se něco? Udělala jsem něco špatně?

Vtom se ozval zvonek.

Krátký. Ostrý. Neodbytný.

Rita sebou trhla.

„Kdo je tam?“ zeptala se tiše.

„Ochranka. Prosíme, otevřete.“

Nohy se jí rozklepaly. Zhluboka se nadechla a pomalu otočila klíčem v zámku.

Za dveřmi stáli dva muži v tmavých oblecích. Za nimi další lidé a několik drahých aut.

„Jste Rita Michajlová?“ zeptal se jeden z nich.

„A… ano,“ odpověděla rozechvěle.

„Potřebujeme s vámi mluvit. Jde o muže jménem Ilja, kterého jste včera odvezla do nemocnice.“

Srdce se jí sevřelo.

„Stalo se mu něco?“ zašeptala.

Muži si vyměnili pohledy.

„Naopak. Díky vám žije.“

Vyšli společně ven. Uprostřed dvora stál vysoký muž v elegantním kabátu. Když se otočil, Rita zalapala po dechu.

Poznala ho.

Byl to ten bezdomovec z dálnice.

Ten zraněný, špinavý, bezvládný člověk.

Teď však před ní stál sebevědomý muž s jasným pohledem.

„To jste vy?..“ hlesla.

Přikývl.

„Ano. Jmenuji se Ilja Voronin. Jsem majitelem společnosti SeverInvest.“

Na chvíli se odmlčel.

„Byl jsem přepaden, okraden a ponechán napospas smrti. Ztratil jsem paměť. Neměl jsem nic. Kdybyste tehdy nezastavila… dnes bych tu nebyl.“

Podíval se jí přímo do očí.

„Byla jste jediná, kdo mi pomohl.“

Slzy se jí začaly řinout po tváři.

„Já… já jsem nemohla odjet,“ zašeptala. „Bála jsem se. Ale svědomí mi to nedovolilo.“

Ilja se usmál.

Dal znamení ochrance, která přinesla složku s dokumenty.

„Uhradili jsme všechny vaše dluhy. Nájem, účty, lékařské výdaje. A ještě něco…“

Podal jí papír.

„Chci, abyste se stala koordinátorkou našeho charitativního programu pro těhotné ženy a matky samoživitelky.“

Rita nevěřila vlastním očím.

„To… to je pravda?“ zašeptala.

„Ano. A to není všechno,“ odpověděl klidně.

Rozplakala se.

„Nikdy jsem nečekala, že se mi dobro vrátí…“

„Dobro se vždy vrací,“ řekl tiše.

Od toho dne se její život změnil.

Už se nebála budoucnosti.
Už nepočítala každou korunu.
Už nebyla sama.

Pomáhala ostatním — stejně jako tehdy pomohla jemu.

A Ilja často říkal v rozhovorech:

„Moje bohatství, můj úspěch, můj život… to všechno existuje jen díky jedné odvážné těhotné taxikářce, která se nebála zastavit.“

Protože někdy jeden čin dokáže změnit celý osud.