Když taxi zastavilo před branou jejich domu, Ameliino srdce bilo rychleji než obvykle. Zaplatila řidiči, vzala kufr a tiše vstoupila na dvůr. V domě se svítilo.

„Čeká na mě…,“ pomyslela si s úsměvem.

Zkusila klíč. Dveře byly otevřené.

To ji zarazilo. Gabriel nikdy nenechával dům nezamčený.

Vešla dovnitř.

A v tu chvíli uslyšela smích.

Ženský smích.

Hlasitý. Cizí. Drzý.

Ztuhla.

— Gabrieli, ty jsi tak vtipný! — ozval se hlas z obýváku.

— Pro tebe udělám cokoliv, lásko, — odpověděl.

Lásko…

To slovo ji bodlo do srdce jako nůž.

Udělala několik kroků vpřed. Nohy se jí třásly. Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že omdlí.

Nahlédla do obýváku.

A uviděla je.

Gabriel seděl na gauči. Na jeho klíně seděla mladá žena v jejím županu. V jejím županu.

Smála se, objímala ho kolem krku. A on ji hladil stejně, jako kdysi hladil ji.

Ameliin svět se zhroutil.

Nezakřičela.

Neplakala.

Jen stála.

Jako socha.

— Amelie?… — vydechl Gabriel, když ji spatřil.

Dívka se otočila.

— A kdo je tohle? — zasmála se pohrdavě.

Amelie položila kufr na zem.

— Já jsem jeho žena, — řekla tiše.

V místnosti zavládlo hrobové ticho.

Gabriel vyskočil.

— Miláčku, já… ty ses měla vrátit až zítra…

— Takže kdybych přijela zítra, — zašeptala Amelie, — pokračoval bys?

Mlčel.

A tím přiznal všechno.

Slzy jí zaplavily tvář.

— Tři roky… — řekla roztřeseně. — Tři roky jsem ti věřila. Modlila se za naši rodinu…

Zakryla si obličej.

Vtom přiběhla Olivia.

— Paní… odpusťte… chtěla jsem vám to říct… — plakala.

— Ty jsi to věděla? — zeptala se Amelie.

Olivia přikývla.

— Vyhrožoval mi… bála jsem se…

Amelie se hořce usmála.

— Všichni se báli. Jen já byla slepá.

Podívala se na milenku.

— Vypadni z mého domu.

— Brzy bude můj, — odsekla dívka.

Amelie se otočila ke Gabrielovi.

— Je to pravda?

Mlčel.

A to stačilo.

Tu noc Amelie nespala.

Seděla v ložnici se svatební fotografií v rukou.

— Jak jsem mohla být tak naivní… — šeptala.

Ráno se rozhodla.

Nebude obětí.

Bude silná.

O týden později dostal Gabriel soudní obsílku.

Amelie podala žádost o rozvod.

Najala nejlepší právníky.

Zjistilo se, že většina majetku je napsaná na ni.

Domy. Účty. Investice.

Všechno.

Gabriel zůstal v šoku.

— Prosím, dej mi šanci… — žadonil.

— Už jsem ti ji dala. A ty jsi ji zničil, — odpověděla klidně.

Za tři měsíce bylo hotovo.

Bella zmizela.

Peníze také.

Amelie začala nový život.

Založila nadaci pro ženy, které zažily zradu.

Olivia zůstala po jejím boku — už ne jako služka, ale jako přítelkyně.

Jednoho večera jí Amelie řekla:

— Děkuji, že jsi tu byla.

— Vy si zasloužíte štěstí, — odpověděla Olivia se slzami.

Amelie se usmála.

— Teď už to vím.

Někdy zrada zlomí srdce.

Ale někdy zlomí i řetězy.

A osvobodí.