Eli sevřel kytici tak pevně, až se stonky skoro zlomily.

„Slíbila jsem jí, že ti to neřeknu,“ řekl tiše. „Ale už to nedokážu držet v sobě.“

Vyšli jsme ven z prádelny. Prosincový mráz mě udeřil do tváře. Sníh tiše padal a svět vypadal klidně, zatímco ve mně všechno hořelo.

Sedli jsme si na lavičku.

„Víš, myslela sis, že mi jen nosila jídlo,“ začal. „Ale pro mě to bylo víc než jen večeře. Byla to naděje.“

Zhluboka se nadechl.

„Když jsem tam tehdy spal poprvé, chtěl jsem skončit se životem.“

Srdce se mi sevřelo.

„Ztratil jsem rodiče, práci, domov… i sám sebe. Byl jsem prázdný. Neviditelný.“

Podíval se mi do očí.

„A pak přišla tvoje máma. Usmála se a zeptala se: ‚Už jsi dnes jedl?‘“

Slzy mi stékaly po tváři.

„Nejen že mě krmila,“ pokračoval. „Poslouchala mě. Věřila mi. Pomohla mi znovu stát na nohou.“

Chvíli mlčel.

„Jednou jsem jí řekl, že už nechci žít.“

Zatajila jsem dech.

„Nevyděsila se. Jen mi řekla: ‚Jsi důležitý. Tento svět tě potřebuje.‘“

Vytáhl z kapsy obálku.

„Tohle je pro tebe.“

Roztřesenýma rukama jsem otevřela dopis.

Byl psaný jejím rukopisem.

„Moje milovaná,

jestli čteš tato slova, už tu nejsem. Odpusť mi, že jsem ti všechno neřekla.

Eli je součást naší rodiny. Vždy byl.

Pomáhala jsem mu, protože kdysi někdo pomohl mně.

Prosím, nezavírej své srdce.

Láska nikdy neumírá.

Máma.“

Nedokázala jsem číst dál.

„A ten oblek? Ty lilie?“ zašeptala jsem.

Eli se usmál.

„Dnes je den, kdy mi řekla, že to zvládnu. Chtěl jsem k ní přijít jako člověk, ne jako stín.“

Společně jsme šli na hřbitov.

Položil květiny na její hrob.

Já položila jídlo.

Stáli jsme mlčky.

A poprvé po dlouhé době jsem necítila prázdnotu.

Cítila jsem ji všude.

Od té doby pokračuji v její tradici.

Každé Vánoce připravuji talíř navíc.

Pro Eliho. Pro cizince. Pro vzpomínku.

Protože jedna dobrá žena dokázala změnit celý svět.