Uprostřed všedního dne, mezi regály plnými potravin a lidmi s nákupními vozíky, se posadila unavená žena. V náručí držela miminko. Beze slova, klidně, s mateřským instinktem, který nepodléhá společenským konvencím, začala své dítě kojit.

Tento okamžik někdo vyfotografoval. Obrázek se dostal na sociální sítě — a spustil lavinu. Lidé se rozdělili na dva tábory. Jedni ji chválili za přirozenost a odvahu. Druzí ji odsuzovali — za nevhodnost, za nedostatek taktu, za „pobuřování“ veřejnosti.

Otázka zněla: má žena právo kojit dítě na veřejnosti?

Ale skutečná otázka je jiná. Proč ještě dnes, ve společnosti, která se ráda prezentuje jako otevřená, tolerantní a progresivní, vyvolává něco tak přirozeného tolik kontroverze?

Veřejnost miluje matky. Ale jen ty, které neruší.
Matky jsou oslavovány ve slovech — ve sloganech, kampaních a v politických projevech. Kojení je doporučováno lékaři, WHO, pediatry. Mluví se o jeho výhodách, podpoře imunitního systému dítěte, o blízkosti mezi matkou a novorozencem.

Ale jakmile matka udělá to, co jí bylo doporučeno — nakojí dítě ve chvíli, kdy to dítě potřebuje — začnou se objevovat výčitky. Že je to „nevhodné“. Že to „mělo počkat“. Že „je přece plno jiných míst, kde to mohla udělat“.

Jenže miminko nečeká. Neplánuje. A matka? Ta má na výběr — ne dítěti pomoci, ale veřejnost neznepokojit.

Tlak na matku, která jen dělá to, co je přirozené
Žena z fotografie se nejspíš ani nechystala nikoho provokovat. Pravděpodobně ani netušila, že ji někdo sleduje. V ten moment se neřešila slova ostatních — jen hlad dítěte, které neví, co je to etiketa.

Veřejnost však řeší. A často velmi tvrdě.
„Mohla se přikrýt.“
„Tohle není domov.“
„Děti vidí!“

Ale totéž publikum, které reaguje na kojení s pobouřením, většinou nemá problém s reklamami s polonahými těly. Ani s filmovými scénami, kde je nahota běžná. Z nějakého důvodu je sexualizované tělo přijatelnější než tělo, které pečuje.

Společenské pokrytectví a dvojaký metr
Když se žena rozhodne kojit na veřejnosti, většinou to není z exhibicionismu. Je to nutnost. Realita. Když dítě pláče, nenechá se utišit odkladem.

Přesto jí okolí často dává najevo, že „tohle není místo“. Ale kde je to místo? V toaletách? V zákoutí? V izolaci?

Žádná matka by neměla být nucena volit mezi pohodlím svého dítěte a pohodlím ostatních. Kojení není akt vzdoru. Je to akt péče. A každá společnost, která si cení rodičovství, by to měla podporovat, ne trestat.

Co skutečně ukázala jedna fotografie
Snímek ženy v supermarketu se stal virální. Ne kvůli její kráse. Ne kvůli miminku. Ale kvůli tomu, jak hluboko rezonoval s realitou mnoha žen.

Ukázal, že se ještě máme co učit o respektu. O svobodě volby. O tom, že podpora matek nemá končit u prohlášení na papíře, ale začínat v každodenní praxi.

Ukázal, že i v 21. století musí ženy bojovat za právo na to nejzákladnější — krmit své dítě.