Nespěchali, ale bylo zřejmé, že každý přesně ví, o co mu jde. Někdo chtěl pozemek, jiný dům, další už v duchu počítal budoucí zisk. Když přišla řada na vnučku Linu, notář klidným hlasem oznámil, že jí podle závěti připadá stará pružinová matrace z půdy.

V místnosti zavládlo trapné ticho. Strýc se ušklíbl, teta sklopila oči. Někdo dokonce navrhl, aby se ta harampádí rovnou vyhodila a Lině se koupilo něco „užitečnějšího“. Lina však odmítla. Matrace si odvezla do své malé dílny.

Její dílna voněla starým dřevem, voskem, prachem a studenou kávou. Opravovala tam židle, komody a starý nábytek na zakázku. Peněz nebylo nazbyt a práce přibývalo jen pomalu. Matrace zabrala téměř celou podlahu, překážela, ale Lina si řekla, že alespoň využije výplň při renovaci.

Byla těžká, špinavá a opotřebovaná. Látka se rozpadala pod rukama, uvnitř bylo všechno slehlé. Lina opatrně rozpárala švy a vrstvu po vrstvě odstraňovala výplň. Snažila se nedýchat prach. V jednu chvíli se však nůž zastavil o něco tvrdého. Nebyla to pružina ani kus dřeva.

Rozhrnula výplň rukama – a zůstala stát jako přimražená.

Uvnitř bylo něco pečlivě zabaleného do voskovaného papíru, převázaného vybledlou stuhou. Uzlík působil upraveně, rozhodně ne jako odpad. Lina pocítila, jak se jí sevřel žaludek. Tohle tam někdo schoval záměrně.

Opatrně balíček rozbalila.

Nejprve uviděla obálky se zažloutlými okraji. Poté svazek bankovek stažený gumičkou. Zalapala po dechu. Tolik peněz v životě neviděla pohromadě. Ruce se jí roztřásly a instinktivně se rozhlédla kolem sebe, jako by ji mohl někdo obvinit z krádeže.

Pod penězi ležel sešit s tvrdými deskami. Modrý, na rozích ošoupaný. Na první stránce poznala babiččin rukopis.

„Jestli tohle čteš, znamená to, že se matrace dostala právě k tobě,“ stálo tam.

Lina si sedla na podlahu mezi cáry látky a prach. Každá další věta jí brala dech. Babička psala o tom, jak cítila napětí v rodině. O tom, že příbuzní začali mluvit o majetku ještě za jejího života. Že se zajímali víc o dům než o ni samotnou.

„Ty jsi byla jediná, kdo ke mně chodil bez postranních úmyslů,“ psala. „Nepřicházela jsi kvůli papírům, ale proto, abys mi přinesla koláč a vyslechla mě.“

Peníze byly její celoživotní úspory. Šetřila po malých částkách, prodala několik šperků, něco si vydělala drobnou prací. Nedůvěřovala bankám – a očividně ani vlastní rodině.

Na dalších stránkách však stálo něco ještě znepokojivějšího. Babička popisovala, jak ji příbuzní krátce před smrtí přesvědčovali, aby podepsala darovací smlouvu na dům. Tvrdili, že jí tím „ulehčí starosti“. Když odmítla, jejich návštěvy ochladly.

V obálkách byly kopie těchto dokumentů. Připravené smlouvy, bez jejího podpisu – zato s podpisy těch, kteří měli majetek získat.

Lině přeběhl mráz po zádech. Matrace, kterou jí s posměchem přenechali, byla ve skutečnosti posledním babiččiným plánem.

Na konci sešitu byl pokyn: informace o novější závěti uložené v bankovní schránce. Lina se obrátila na právníka. Když dokument skutečně našli, vyšlo najevo, že dům i pozemek jsou odkázány jí – s doložkou, že pokud se prokáže nátlak, závěť vstupuje okamžitě v platnost.

Pro rodinu to byl šok.

Nejprve nevěřili, pak se snažili vyjednávat, dokonce vyhrožovat. Tvrdili, že rozbíjí rodinu. Ale právní dokumenty byly jasné.

Lina peníze investovala do rozšíření dílny. Zakázky přibývaly a její práce si začala získávat uznání. Starou matraci však nevyhodila. Opravila ji, vyčistila a nechala na ní malou nenápadnou záplatu – přesně tam, kde byl ukryt balíček.

Zůstala jako připomínka, že skutečná hodnota se často skrývá tam, kde ji ostatní přehlížejí.

A že někdy právě ten, komu zůstane jen „bezcenná věc“, nakonec získá všechno.