S každým dalším dnem jich přibývalo. Střecha začala působit podivně, téměř hrozivě. Obyvatelé vesnice si toho nejprve jen všimli, pak si začali šeptat.

— Viděla jsi ten její dům?
— Viděla… Od smrti manžela už prý není taková jako dřív.

Zůstala sama. S nikým se příliš nestýkala, mluvila málo. A teď tohle. Lidé si rychle vytvořili vlastní vysvětlení. Někdo tvrdil, že se bojí zlodějů. Jiný říkal, že jí stáří pomátlo rozum. Nejodvážnější dokonce šířili řeči o podivných rituálech.

Jen málokdo však věděl, kolik práce a úsilí do toho vkládala. Každý kůl si sama vybrala. Dřevo muselo být suché a pevné. Hroty pečlivě otesávala pod přesným úhlem. Umisťovala je systematicky, ne náhodně. Znala svou střechu do posledního trámu — věděla, kde je slabé místo a kde je třeba konstrukci posílit.

Občas se někdo osmělil a zeptal se přímo:

— Proč to děláš? Máš z něčeho strach?

Podívala se klidně a odpověděla:

— Je to ochrana.

— Před čím?

— Před tím, co přijde.

Více nevysvětlovala.

Podzim přinesl silné větry. Několik střech ve vesnici už tehdy utrpělo škody. Ale skutečná zkouška přišla až v zimě.

V polovině prosince udeřily mimořádně vydatné sněhové srážky. Těžký, mokrý sníh se hromadil na střechách a rychle tuhnul. Konstrukce starých domů nebyly na takovou zátěž připravené. V noci se ozývalo zlověstné praskání.

Jako první se propadla střecha u rodiny na kraji vesnice. Naštěstí vyvázli bez zranění. Krátce nato se zřítila další. Lidé v panice vybíhali s lopatami, snažili se sníh odhazovat, ale množství bylo obrovské.

A tehdy si všimli něčeho zvláštního.

Na domě staré ženy se sníh nedržel. Ostré dřevěné kůly rozdělovaly masu sněhu na menší části. Sníh se mezi nimi lámal a postupně sesouval dolů. Nemohl vytvořit souvislou těžkou vrstvu, která by střechu zatížila až k prasknutí.

Když bouře ustala, její dům byl jediný, jehož střecha zůstala neporušená.

Vesničané stáli v tichu a dívali se. Najednou už to nebylo šílenství. Byl to promyšlený plán.

Její manžel byl celý život tesař. Poslední roky často mluvil o tom, že zimy jsou jiné než dřív, že sníh je těžší a nebezpečnější. Společně přemýšleli, jak střechu upravit, aby vydržela větší zatížení. Po jeho smrti jí zůstaly náčrty a poznámky.

Ona na ně nezapomněla.

V létě začala pomalu uskutečňovat to, co kdysi plánovali spolu. Bez vysvětlování. Věděla, že by jí stejně nikdo nevěřil.

Po oné zimní noci se však vše změnilo. Sousedé k ní začali chodit a prosili ji o radu. Chtěli vědět, jak kůly správně rozmístit, jak střechu zesílit. Tentokrát už nestála na žebříku sama.

Ta zima se stala pro vesnici lekcí. Nejen o síle přírody, ale i o lidské ukvapenosti. Jak snadno označíme něco za bláznovství, jen proto, že tomu nerozumíme. Jak rychle soudíme bez toho, abychom se pokusili pochopit.

Někdy totiž to, co se zdá podivné, není projevem šílenství. Někdy je to předvídavost. A někdy i tichá pocta člověku, který už tu není — ale jeho myšlenky zůstaly.