Naučila jsem se spoléhat sama na sebe a svůj život jsem si vybudovala bez cizí pomoci.

Mému novému známému Antonovi je padesát devět. Na profilové fotografii působí důstojně: oblek, prošedivělé spánky, sebevědomý pohled. V komunikaci byl zdvořilý, psal kultivovaně, bez nevhodných narážek. Všechno působilo seriózně.

Jednoho večera jsem ze zvědavosti zadala jeho jméno do vyhledávače a náhodou jsem narazila na jeho profil na seznamce. Otevřela jsem ho a četla: „Hledám manželku. Věk 25–32 let. Mně je 59.“

Stránku jsem zavřela. Řekla jsem si, že je to jeho osobní věc. Ale ráno před naší schůzkou mi to nedalo. Zajímalo mě, co odpoví, když se ho zeptám přímo.

Anton přišel přesně na čas. Vysoký, upravený, kvalitní oblek, drahé hodinky, příjemná vůně. Posadili jsme se do kavárny a probrali pracovní projekt. Mluvil věcně, jasně a bez zbytečných odboček. Profesní část proběhla klidně.

Když jsme skončili, uvolnil se.

„Je radost spolupracovat s tak profesionální ženou,“ řekl. „Většina lidí jen mluví, ale nic konkrétního nepřinese.“

Usmála jsem se a poděkovala.

Rozhovor se postupně stočil k osobním tématům.

„Jste vdaná?“ zeptal se.

„Ne.“

„Kariéra?“

„Spíš jsem nepotkala toho pravého.“

Přikývl a zmínil, že je dva roky po rozvodu a znovu hledá vztah.

„Zkoušíte seznamky?“ zeptala jsem se.

„Ano. Vím přesně, co chci, takže si vybírám.“

Rozhodla jsem se být přímá.

„Viděla jsem váš profil. Hledáte ženu do dvaatřiceti let. Je to pro vás zásadní?“

Odpověděl klidně:

„Ano.“

„Proč?“

Napil se kávy a řekl:

„Protože chci ženu, která ještě není unavená životem.“

Zarazila jsem se.

„Unavená?“

„Ženy v mém věku už mají za sebou příliš mnoho zkušeností. Rozvody, zklamání, děti, nároky. Všechno analyzují. Já chci lehkost. Energii. Nadšení.“

Chvíli jsem ho pozorovala.

„A vy nejste unavený?“ zeptala jsem se.

„Muži stárnou jinak,“ odpověděl s lehkým úsměvem.

Musela jsem se zasmát.

„To zní jako reklamní slogan,“ řekla jsem.

Zamračil se.

„Jsem jen upřímný.“

„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Spíš se bojíte.“

„Čeho?“

„Rovnocenné ženy. Takové, která vás vidí realisticky. Která se nenechá ohromit oblekem ani minulými úspěchy.“

Zmlkl.

„Chci rodinu,“ řekl po chvíli tišeji. „Děti. Mladší ženy mají větší šanci.“

Tentokrát jsem už necítila ironii, ale spíš smutek.

„A jste připravený být otcem? I za deset let?“

Neodpověděl hned.

Najednou mi bylo jasné, že nehledá mládí kvůli energii. Hledá potvrzení vlastní vitality. Jako by věřil, že když bude stát vedle třicetileté ženy, čas se zastaví.

Rozloučili jsme se zdvořile.

„Jste velmi inteligentní žena,“ řekl mi na závěr.

„To je kompliment?“ usmála jsem se.

„Je to… výzva.“

Odcházela jsem domů s překvapivým pocitem klidu. Dřív by mě podobná slova možná zasáhla. Přiměla by mě pochybovat.

Ale teď? Je mi čtyřicet šest. Umím vydělávat. Umím být sama. Vím, co chci a co už ve svém životě nechci. Pokud to někdo nazývá únavou, pak jsem unavená jen z iluzí.

Nejvíc mě na tom všem nepřekvapil jeho věk ani jeho požadavky. Spíš to, jak snadno si někteří muži myslí, že mládí partnerky jim vrátí jejich vlastní.

Čas ale nikdo neobelstí. Ani drahými hodinkami.