Vítr se proplétá mezi stánky, jako by mu celé místo patřilo – vkrádá se pod kabáty, ledovými prsty přejíždí po žebrech a vysává z lidí poslední zbytky tepla.

Paní Zsófia přešlapovala z nohy na nohu a snažila se rozhýbat promrzlé prsty ve starých, sešlapaných botách. Vložky už dávno promokly a chlad stoupal od asfaltu až ke kolenům.

— Tak co, paní Zsófie, dneska se moc neprodává? — ozval se zleva sebevědomý hlas.

Ilona, která prodávala sýry a zakysanou smetanu, si upravila límec tlustého beránčího kabátu. Stála na „dobrém místě“ – hned u vchodu, kde proudili zákazníci. U jejího stánku se tvořila fronta, drobné cinkaly, lidé se smáli. Zsófia byla jako vždy odsunuta až ke kontejnerům, kde prodávala nakládané zelí – v průvanu a tichu.

— Nestěžuji si — odpověděla tiše a otřela hadříkem třílitrovou sklenici.

— Samozřejmě, ty jsi přece hrdá — odfrkla Ilona a zakousla se do langoše. — Včera jsem viděla tvoji vnučku. Ty její boty už prosí o milost. Není ti to trapné? Bývalá učitelka… tak vzdělaná… a dítě chodí v hadrech.

Zsófia mlčela, i když ji ta slova zasáhla přesně tam, kde to bolelo nejvíc.

Její dcera Kateřina se před půl rokem vrátila domů. Se dvěma kufry, sedmiletou Maruškou a prázdným pohledem. Manžel si našel „mladou múzu“ a rodinu bez milosti vyhodil. Kateřina pracovala jako zdravotní sestra, brala dvojité směny, noční služby, ale peněz bylo stále málo. Dluhy, školní výdaje, léky.

Dnes si Zsófia umínila, že domů nepůjde, dokud nevydělá na nové zimní boty pro Marušku. V kapse zástěry už měla většinu potřebné částky. Chybělo jen málo.

Kolem poledne, když zákazníků ubývalo, objevil se mezi stánky muž.

Kulhal na pravou nohu. Obličej měl bledý, propadlý, vlasy dlouho nestříhané. Bunda mu visela z ramen, kalhoty byly špinavé a boty promočené, rozpadlé. Lidé instinktivně ustupovali. Prodejci si přisunuli pokladny blíž k sobě.

Zastavil se nejprve u Ilony.

— Prosím vás… nemohla byste mi pomoci? Něco k jídlu… nebo na lístek na nádraží… — řekl ochraptělým hlasem.

Ilona se na něj ani nepodívala.

— Tady nejsme žádná charita. Zmizte, než zavolám ostrahu!

Muž sklopil oči a pomalu se odšoural dál. Bez vzteku. Jen s únavou člověka, kterého už nikdo nevidí.

Zastavil se u Zsófiina stánku.

— Paní… aspoň kousek chleba? Jeden den jsem nejedl.

Zsófia si všimla jeho modrých, třesoucích se rukou. Vzpomněla si na souseda z jejich domu, který jednu zimu umrzl v kůlně. Měl stejný pohled.

Beze slova vytáhla z tašky svůj oběd – pohanku s masovými kuličkami a krajíc chleba.

— Vezměte si. Je to ještě teplé.

Muž jedl hltavě, téměř bez dechu. Když dojedl, tiše zašeptal:

— Děkuji… myslel jsem, že dnešek nepřežiju.

Zsófia sevřela kapsu se svými úsporami. Myslela na vnuččiny boty. Na léky pro dceru. V hlavě jí zněl hlas: „Nedělej to. Sama nemáš dost.“

Podívala se na jeho rozpadlé boty a věděla, že v mrazu dlouho nevydrží.

Rychlým pohybem vytáhla všechny peníze.

— Vezměte si to. Na jízdenku i na jídlo. A jeďte.

— To nemohu přijmout… — zaváhal.

— Musíte — odpověděla pevně.

— Jmenuji se Pál. Nikdy na to nezapomenu.

O týden později, v pátek večer, zastavilo před jejich domem velké černé SUV. Reflektory ozářily branku. Sousedé nahlíželi z oken.

Z auta vystoupil muž v elegantním kabátě.

— Dobrý večer, paní Zsófie.

Poznala hlas.

— Pál?

Usmál se.

Vysvětlil, že byl okraden během služební cesty. Bez dokladů a telefonu zůstal na ulici. Díky penězům, které mu dala, se dostal k příbuzným, vyřídil nové doklady a vše se vyřešilo.

— Nezachránily mě jen peníze — řekl tiše. — Zachránilo mě to, že jste se na mě podívala jako na člověka.

Z auta přinesl krabice s potravinami, teplým oblečením a novými zimními botami pro Marušku. A obálku – s nabídkou pravidelné finanční podpory prostřednictvím nadace, kterou vedl.

— To je příliš… — šeptala Zsófia.

— Ne. To je správné.

Když auto odjíždělo, ulice byla tichá.

Maruška si obula nové boty – padly přesně.

Zsófia si uvědomila, že ten den na trhu nedala jen oběd a peníze. Dala víru. A ta se jí vrátila.

Někdy stačí jeden malý čin, aby se změnil celý osud.