Ne proto, že bych byla lakomá, ale proto, že jsem byla zvyklá myslet vždycky především na druhé.

Mám syna Marka. Je mu 32 let. Má manželku Emmu, je jí 28. Jsou mladí, moderní, mají hypotéku, auto a neustálý pocit, že peněz je málo.

Ten večer byl naprosto obyčejný. Pátek. Vrátila jsem se z práce unavená, bolela mě záda, nohy těžké jako z olova. A najednou zazvonil telefon. Na displeji svítilo: „Marek“.

Hned jsem věděla, že to nebude jen tak.

„Ahoj, mami…“ začal opatrně. Ten tón jsem znala. Tak mluví, když jde o peníze. „Máme takovou situaci… Tenhle měsíc nám chybí na hypotéku. Emma nedostala prémie, mně se pokazilo auto. Nemohla bys nám pomoct? Není to moc, jen sto tisíc.“

Sedla jsem si přímo do předsíně, ani jsem si nesundala boty. Peníze jsem měla. Šetřila jsem je půl roku. Odkládala jsem si z výplaty po malých částkách, odpírala si drobné radosti. Ale v tu chvíli mi nebylo těžko kvůli té sumě.

Bylo mi těžko proto, že to nebylo poprvé.

„Mami? Slyšíš mě? Potřebujeme to do pondělí.“

A já najednou řekla něco, co jsem od sebe sama nečekala.

„Ne.“

Na druhé straně se rozhostilo ticho.

„Jak ne?“ nechápal. „Vždyť jsi říkala, že jsi dostala odměnu.“

„Dostala,“ odpověděla jsem klidně. „Ale už jsem ty peníze použila.“

Nebyla to úplně pravda. Peníze stále ležely na účtu. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud je znovu pošlu, znovu se postavím na poslední místo. A že se to bude opakovat pořád dokola.

Celý život jsem si říkala: teď pomůžu dětem a pak se budu věnovat sobě. Jenže „pak“ nikdy nepřišlo.

Nejela jsem do lázní, protože Marek potřeboval nový notebook. Několik zim jsem chodila ve starém kabátě, protože bylo třeba přispět na vybavení bytu. Kupovala jsem dárky, pomáhala s nájmem, hlídala vnoučata. Vždycky jsem byla ta, která to zařídí.

Stala jsem se pohodlnou mámou. Tou, která neodmítá. Tou, na kterou je spoleh, když je třeba doplatit účet.

Druhý den jsem se probudila s úzkostí. Bála jsem se, že znovu zavolá a začne mě přemlouvat. Že podlehnu a peníze pošlu.

Šla jsem se projít, jen tak, bez cíle. Nohy mě dovedly do obchodního centra. Procházela jsem kolem výloh, když jsem uviděla kabát – krásný, elegantní, přesně takový, o jakém jsem si vždycky tajně přála.

„Chcete si ho vyzkoušet?“ zeptala se prodavačka.

Chtěla jsem říct, že se jen dívám. Ale místo toho jsem odpověděla: „Ano.“

Když jsem si ho oblékla, nepoznávala jsem se. V zrcadle nestála unavená žena, ale někdo, kdo si dovolil být důležitý.

Stál osmdesát tisíc. Ruce se mi třásly, když jsem platila. Ale když jsem vyšla z obchodu s taškou v ruce, usmívala jsem se. Poprvé po mnoha letech jsem si koupila něco jen pro sebe.

O pár dní později jsme byli pozváni k Markovi na večeři. Přišla jsem v novém kabátě.

Emma otevřela dveře, podívala se na mě – a pak na kabát.

„To je nový?“ zeptala se s chladným úsměvem. „Marek říkal, že teď nemáš peníze.“

Marek vyšel z kuchyně, uviděl mě – a všechno mu došlo.

„Mami, ty sis koupila kabát?“ jeho hlas byl napjatý. „My tě prosíme o pomoc a ty utrácíš?“

„Ano, koupila,“ odpověděla jsem klidně. „Je hezký, že?“

„My máme hypotéku!“ zvýšil hlas. „To je závazek!“

Podívala jsem se na něj a poprvé jsem neměla potřebu se omlouvat.

„A já mám svůj život,“ řekla jsem tiše. „Vaše hypotéka je vaše rozhodnutí. Ne moje.“

Večeře byla napjatá. Cítila jsem chlad, výčitky visící ve vzduchu. Ale uvnitř jsem cítila i něco jiného – svobodu.

Neznamená to, že jsem přestala být matkou. Neznamená to, že bych nepomohla v opravdové nouzi. Ale pochopila jsem jednu věc: rodiče nejsou finanční záchranná síť pro každé špatné rozhodnutí svých dospělých dětí.

Po nějaké době Marek přijel sám. Seděl u mého stolu jako kdysi.

„Nikdy jsem si neuvědomil, kolik jsi pro nás obětovala,“ řekl tiše.

Možná to nebyla omluva. Ale byl to začátek pochopení.

V 52 letech jsem přestala být „pohodlnou“ mámou. A začala jsem být ženou, která si váží sama sebe.

A víte co? Svět se nezhroutil. Oni si poradili. A já jsem konečně pochopila, že říct „ne“ někdy znamená říct „ano“ sobě.